Co jsou trvalky

Trvalky [pereny] jsou podle botanické definice víceleté rostliny, které na rozdíl od letniček a dvouletek během svého života několikrát kvetou a přinášejí semeno.
U trvalek nepříznivá období zpravidla přečkávají pouze podzemní orgány s očky připravenými pro příští vegetaci. Některé druhy, zvláště rostoucí polštářovitě, si udržují i zelené nadzemní části. Podzemní orgány (kořeny, oddenky, hlízy, cibule) jsou mnohdy zásobárnami, a to nejen živin, ale i vody. Nepříznivá období, která musí rostlina přečkat, totiž nemusí být jen období nedostatku tepla (v zimě), ale mohou to být také období nedostatku vody (léto v kontinentálních oblastech) nebo období nedostatku světla (v listnatém lese za plné vegetace).
Tyto vlivy se často kombinují a výsledkem je buď velmi krátká vegetační doba (např. Corydalis cava, Eranthis hiemalis, Galanthus nivalis mají příznivé podmínky jen několik týdnů na jaře, než se olistí stromy), nebo rozdělená vegetační doba, přerušená v létě suchem a v zimě chladem (např. tulipány, narcisy, suchomilné kosatce). Mnohdy zejména u stepních druhů (jako jsou tulipány), je letní doba klidu výraznější než zimní. Jsou však také trvalky, které rostou v tak příznivých podmínkách, že vůbec nemusí přerušovat vegetaci a zatahovat, aby přežily nepříznivá období. Z botanického hlediska jsou tedy trvalkami i tropické druhy, jako je Begonia, Gerbera, Saintpaulia a Sanseviera.
Z toho vidíme, že se soubor druhů, které si pod pojmem trvalky představuje středoevropský zahradník, botanickou definicí charakterizovat nedá. Zahradníka především nezajímají ty druhy, které nemají okrasnou hodnotu. Dále nezařazuje do této skupiny druhy, které nepřečkají zimu ve volné půdě (např. jiřiny, mečíky, dosny), i když to samozřejmě pro botaniky trvalky jsou, a zpravidla sem nezařazuje ani ty druhy, u nichž je z čistě pěstitelských důvodů obvyklé každoroční přesazování (tulipány, hyacinty apod.). Zato mezi trvalky zařazuje opět jen z čistě praktických pěstitelských důvodů některé drobné polokeře (dryádku, mateřídoušku, devaterník, levanduli apod.).
Zahradnické označení „okrasné trvalky pro volnou půdu“ je tedy dost nepřesné, relativní, závislé na klimatických poměrech určité země a také na módě. Například ještě před celkem nedávnou dobou nebylo obvyklé zařazovat mezi okrasné trvalky trávy a kapradiny.
Pokud jde o pojmenování druhů, nomenklaturu, přidržuje se zahradnická praxe vědy – botaniky – mnohem přesněji. Ovšem i tady se hlediska rozcházejí. Pro zahradníka je botanické jméno především přesným a mezinárodně srozumitelným označením rostliny, kterou pěstuje a prodává, něčím podobným, jako je značka u průmyslového výrobku. Pro botanika rodové i druhové jméno je výsledkem studia stupně příbuznosti a odlišnosti rostlin. Zjistí-li se nová fakta nebo je-li některý botanik jiného názoru než jeho předchůdce, může vypracovat návrh jiného systematického zařazení a s tím je zpravidla spojena i změna některých jmen nebo rozsah jejich platnosti. Latinská jména rostlin obtížných rodů je mnoho názorů, a tím také různá pojmenování (synonyma) téže rostliny. Známe-li však autora pojmenování (v solidních pracích je vždy uvedeno), máme možnost najít v botanické literatuře přesný detailní popis rostliny, kterou takto pojmenoval. Tedy latinské jméno s uvedením autora je naprosto jednoznačným označením rostlinného druhu.
To je něco, co u jmen rostlin v národních jazycích není. Ostatně i v těchto jazycích jsou synonyma, nářeční, krajová jména (listopadka a kateřinka pro chryzantému, zlatý déšť se někde říká forzýtii, někde čilimníku).
Rostliny, které v dané zemi v přírodě nerostou nebo nejsou běžné v zahrádkách, často ani nemají pojmenování v národních jazycích. Je sice snaha taková jména uměle vytvořit, někdy se ujmou, ale mnohdy zůstanou ještě méně známá než latinská (Begonia – kysala, křivolist, Fuchsia – čílko, Forsythia – zlatice, Phlox – plamenka, Moagnolia – šácholán, Monarda – zavinutka). Národní jména tedy nejsou o nic spolehlivější než latinská, nedá se ani bez výhrady tvrdit, že by se lépe pamatovala, a k mezinárodnímu dorozumění jsou naprosto nepoužitelná, ani mezi tak příbuznými národy, jako jsou Češi a Slováci. Dokonce i na Moravě znamená kapusta něco jiného než v Čechách.
Proto se odborná praxe drží latinských jmen a přejímá, i když zpravidla váhavě a nerada, i jejich změny. Ostatně i samotným botanikům už změny a synonymika působily velké potíže. Proto se usnesli, že jednou provždy platí nejstarší jméno, které bylo uveřejněno s podrobným popisem rostliny. Všechna ostatní, pozdější jména pouhá synonyma. Samozřejmě zpočátku to mělo za následek novou vlnu změn, které byly vlastně návratem k polozapomenutým jménům. Všichni však věříme, že toto pravidlo o prioritě nejstarších jmen povede ke stabilizaci nomenklatury. Proto i v této knize jsou na prvním místě uváděna nejstarší jména, kdežto ostatní, i když jsou v praxi mnohem běžnější, jsou v závorce.
Původ trvalek pěstovaných v zahradách je velmi rozmanitý, najdeme mezi nimi druhy z celého světa. Přirozeně že mezi těmi, které u nás přečkají zimu ve volné půdě, jsou jen druhy z mírného klimatického pásma. Nejde však ani tak o rozmanitost geografického původu jako o rozmanitost původu podle stanoviště. Rostliny nejsou vázány na hranici států, mnohé ani na hranici světadílů, zato jsou vázány na hranice určitých vegetačních faktorů. Rostlina, která potřebuje vlhkou půdu, může žít v krajích s hojnými srážkami kdekoliv, kdežto v sušších krajích jen na březích nevysychajících vod. Chceme-li ji pěstovat jinde, musíme ji uměle zavlažovat (Ligularia). Rostlina, která potřebuje vlhkou půdu a vlhký vzduch, může žít jen v krajích s hojnými srážkami, u moře nebo ve vyšších polohách. Jinde živoří, i když ji zaléváme (Phlox paniculata). Aby prospívala, museli bychom pro ni ještě mlžením zvlhčovat vzduch. I to se v praxi dělá, např. pro vysokohorské skalničky. Rostlina, která potřebuje vlhkou půdu, vlhký vzduch a teplo, může žít jen v teplejších přímořských krajích, jako je jižní Anglie, Portugalsko a střední Japonsko. Pro takové nemůžeme už u nás vytvořit vhodné podmínky a daří se jim u nás pouze ve skleníku (Lilium auratum).
Vyskytují se však naopak rostliny, které potřebují suchou půdu (Gypsophila) a jimž se zase nedaří (vyhnívají) na vlhkých místech nebo v krajích s vyššími srážkami. Chceme-li je udržet, musíme pro ně připravit vyvýšený, dobře drenovaný záhon, popřípadě je v období, kdy potřebují sucho, zakrýt sklem nebo fólií, nebo je-li to možné, přenášet do suchého prostředí (skleníčky pro suchomilné skalničky, vytápěné sklady pro cibuloviny).
Pokud rostlina potřebuje nejen suchou půdu, ale i suchý vzduch, nedá se pěstovat v krajích s vyššími srážkami: v západní Evropě se nedá dlouho udržet Iris pumila, u nás je velmi obtížné udržet Iris arenaria mimo její areál; podobná situace je u kosatců ze sekce Hexapogon.
Pokud rostlina potřebuje nejen sucho, ale i teplo a mírnou zimu (Anchusa italica, Cortaderia selloana), naděje na úspěch s jejím pěstováním je u nás minimální.
Nezáleží ovšem jen na celkovém množství srážek a průměrné roční teplotě oblasti, odkud rostlina pochází, ale také velmi mnoho na jejich rozložení; úplně jiné jsou vegetační podmínky v oblasti s podmračným létem a sychravou zimou než v kraji se suchým létem, lijáky na podzim a mrazy v zimě, i když celoroční součet může být téměř stejný.
Zhruba přichází v úvahu asi 5 klimatických typů, kterými by se daly charakterizovat přírodní podmínky v krajinách, odkud pochází většina pěstovaných trvalek.

Mírné a vlhké podnebí s podmračným létem a plískanicemi nebo mrazy při sněhové pokrývce v zimě:

  • Evropa – jižní Skandinávie, severní Německo, Holandsko, Belgie a podhorské oblasti střední Evropy;
  • Asie – severní Japonsko a východoasijské pobřeží od Vladivostoku po severní rameno Chuang-che;
  • Severní Amerika – atlantské pobřeží od hranic Kanady po Washington a tichomořské pobřeží Kanady.

Mírné a sušší podnebí se slunným létem, s teplotami i nad 30 °C a 2 – 3týdenními, výjimečně i delšími obdobími bez deště, v zimě s teplotami i pod –20 °C, slabou vrstvou sněhu, často i holomrazy:

  • Evropa – Maďarsko, Rumunsko, severní oblasti Jugoslávie mimo pobřeží, Bulharsko mimo pobřeží a vinorodé oblasti střední Evropy;
  • Asie – nížina a pahorkatina severní Číny až po Peking;
  • Severní Amerika – oblast států Michigan, Ohio, Indiana, Kentucky, Wisconsin, Illinois, Minnesota, Iowa a Missouri.

Teplejší a suché podnebí s horkými léty bez deště (i po několik týdnů) a s mrazivými, větrnými zimami:

  • Evropa – Ukrajina a střední Povolží;
  • Asie – výše položené oblasti Přední Asie, severní Kazachstán, jižní Sibiř, hornaté oblasti Číny mezi Pekingem a středním tokem řeky Jang-c‘-ťiang;
  • Severní Amerika – oblast států Severní Dakota, Jižní Dakota, Nebraska a Kansas.

Teplejší a vlhké podnebí s teplými léty s častými dešti a s deštivými zimami jen s občasnými mírnými mrazy:

  • Evropa – jižní Anglie, atlantské pobřeží Francie a severního Španělska, jižní svahy Alp;
  • Asie – střední Japonsko, Čína v povodí Jang-c‘-ťiang a vysokohorské oblasti jižní Číny (Jün-nan), vysokohorské oblasti Nepálu a Kašmíru;
  • Severní Amerika – oblast států Severní Dakota, Jižní Dakota, Nebraska a Kansas, pásmo států Oregon a Washington.

Subarktické podnebí s velmi opožděným jarem, krátkým chladným létem a dlouhou zimou se sněhem a silnými mrazy:

  • Evropa – střední a severní Norsko a Švédsko, horské polohy jižního Norska, Finsko, severní Skotsko a vysokohorské polohy střední Evropy;
  • Asie – Sachalin, Kamčatka a větší část Sibiře;
  • Severní Amerika – Aljaška a větší část Kanady.

Teplota, vlhkost půdy a vlhkost vzduchu nejsou však jediné vegetační faktory. Stejně důležité je i světlo a stín, kvalita půdy (hlinitá, písčitá, humózní; mělká, hluboká; úrodná, chudá; kyselá, vápenitá). Kombinací těchto faktorů vznikají nejrůznější stanoviště.
Na každém stanovišti rostou vždy jen určité druhy nebo skupiny druhů – společenstva. Někdy najdeme na podobných stanovištích pod celé severní polokouli týž druh (Caltha palustris na březích potoků Saxifraga oppositifolia ve studených sychravých oblastech na velmi mělkých půdách, Convallaria majalis v polostínu na bohatých humózních půdách), jindy jsou druhy omezeny jen na určitou geografickou oblast. Převezeme-li je však na podobné stanoviště v jiné geografické oblasti, zpravidla si snadno přivyknou. Tak např. můžeme na skalce vedle sebe vysadit Saxifraga oppositifolia a Viscaria alpina, jež s ní roste ve Skandinávii, Ranunculus alpestris, který se Saxifraga oppositifolia roste u nás, a Primula wulfeniana, jež s ní roste v Alpách. Ačkoliv tyto čtyři druhy nikdy v přírodě nerostou pohromadě, přece se vedle sebe a při stejném ošetření budou dařit, protože mají stejné stanovištní nároky. Zato nebudeme mít úspěch, dáme-li do stejných podmínek např. druhy Saxifraga oppositifolia a Alyssum montanum, i když oba druhy jsou naše domácí skalničky, a to proto, že mají naprosto odlišné stanovištní nároky. Podobně můžeme zasadit vedle sebe Caltha palustris a Iris kaempferi z východní Asie a Mimulus luteus ze Severní Ameriky, protože všechny druhy rostou na rozbahněných lukách; nemůžeme však dát vedle sebe Caltha palustris a Achilea millefolium, i když je v přírodě můžeme najít třeba padesát kroků od sebe, neboť každý tento druh potřebuje úplně jiné stanoviště: jeden mokřadlo a druhý výslunnou stráň nebo mez.
Původ trvalek musíme tedy posuzovat podle toho, z jakého prostředí pocházejí, a nikoli podle toho, z kterého jsou státu nebo světadílu.
Rostliny jsou však do určité míry přizpůsobivé a do určité míry jim zase může vyjít vstříc člověk úpravou stanoviště, takže nakonec na jedné zahradě a dokonce na jednom záhoně lze pěstovat rostliny z různých stanovišť. Vyžaduje to však hodně práce, znalostí a individuální péče; přesto rostliny nevydrží dlouho, takže se záhon musí za několik málo let zrušit a osazovat znovu.
Zvolíme-li však pouze druhy, jejichž stanovištní nároky odpovídají přirozeným podmínkám na naší zahradě, budou rostliny zdravé a silné i při mnohem menší péči.
Pokud chceme mít i ostatní druhy, tedy alespoň vždy vysazujeme na jeden záhon jen rostliny pocházející z tučných luk, ať již z Evropy, Asie nebo Ameriky, dáme na dobře vyhnojený a nízko, popřípadě pod úrovní terénu položený záhon, kam se stahuje dešťová voda a kde je půda stále svěží a kyprá. Můžeme k nim popřípadě přidat i druhy rostoucí na březích vod nebo na horských kyselých lukách, protože pro ty nebude obtížné se přizpůsobit.
Rostliny ze suchých luk a stepí dáme v našich poměrech na jižní svah, do lehčí půdy nebo se postaráme o drenáž, protože mnohé z těchto druhů nesnášejí vlhko v půdě. Můžeme je kombinovat s rostlinami ze stanovišť s mělkou půdou, pokud mají rády slunce, popřípadě i s horskými druhy z pohoří, kde je dostatek vody jen v době tání sněhu, kdežto v ostatním období převládá sucho.
Máme-li zahradu obrácenou k severu, přistíněnou, vlhkou a chladnou, můžeme kromě lesních druhů, kterým toto stanoviště odpovídá, použít i některé druhy z břehů vod nebo horské druhy z pohoří s častými srážkami, pokud tyto druhy i ve stínu ochotně kvetou.
Tedy pro každou zahradu a každé stanoviště je vždy dostatečný výběr druhů, ale tomuto výběru je třeba věnovat náležitou péči. Na správném výběru druhů značně závisí pěstitelský úspěch. Nestačí jenom vědět, jak rostlina vypadá a kdy kvete, nýbrž je třeba vědět, z jakého prostředí pochází. Musím se učit v přírodě. Stejně jako v přírodě má každé stanoviště své typické společenstvo rostlin, tak rovněž pro každou zahradu a každý záhon musíme vybrat rostliny shodných a danému místu odpovídajících stanovištních nároků.

To, co zde bylo řečeno o přírodních druzích rostlin, platí do značné míry i o kulturních odrůdách, a to zejména o odrůdách, které vznikly jen výběrem, bez přikřížení jiného druhu. Tyto odrůdy zpravidla potřebují stejný klimatický typ jako původní druh, jen nesnášejí extrémy a jsou náročnější na živiny a obvykle i na vodu. Mnoho však závisí na klimatických podmínkách místa, kde byly vyšlechtěny. Šlechtitel vybírá z mnoha set semenáčů ty, které jsou v jeho zahradě nejlepší, jinými slovy ty, kterým podmínky šlechtitelovy zahrady plně vyhovují. Jsou-li tyto podmínky velmi odlišné od našich, může se stát, že se odrůdy tohoto šlechtitele u nás budou dařit mnohem hůře než původní druh.
Zvláště výrazný je vliv provenience u odrůd, které vznikly křížením několika druhů s různými stanovištními nároky. V tomto případě je variabilita semenáčů mnohem větší, a tím pronikavější je také vliv výběru prováděného v určité klimatické oblasti. Tak se např. stalo, že u nás selhaly odrůdy rodů Erigeron a Helenium, vyšlechtěné v Anglii, kdežto odrůdy Helenium, vyšlechtěné v Postupimi u Berlína rostou dobře a velmi dobře se zde osvědčily i německé odrůdy rodu Erigeron. Na případný nezdar ze stejného důvodu musíme být připraveni i u odrůd např. kalifornské nebo japonské provenience.
Mezidruhové křížení je však zároveň vhodným způsobem, jak získat dobře rostoucí druhy, jestliže pěstování původních druhů je obtížné. Tak třeba Dryas x sündermanni roste nepoměrně lépe než Dryas drummondi o odrůdách nebo zahradních typech Gentiana acaulis, stejně jako o mnoha dalších skalničkách, o křížencích Iris pumila, Iris arenaria a rovněž i o křížencích kosatců ze sekce Hexapogon.