Smíšená rabata

Rabata jsou v podstatě dlouhé květinové záhony pravidelného tvaru. Jejich šířka bývá obvykle 1 – 3 m a délka různá, podle situace v zahradě. Na těchto záhonech vysazujeme různé druhy trvalek tak, aby vzájemně barevně i výškově harmonovaly a aby celek působil ladným dojmem.
Pojetí rabat prodělalo určitý vývoj. Původní rabata byla kompaktní, přísně výškově odstupňovaná. Do první řady se vysazovaly nižší trvalky, vysoké 20 – 40 cm, do druhé řady trvalky střední, vysoké 50 – 70 cm, a poslední řadu tvořily trvalky vysoké 100 – 180 cm. Takto uspořádané rabato je v podstatě kompaktní masa květin, projevujících se různými barvami svých květů. Jednotlivé vzrůstové zajímavosti se v této mase ztrácejí.
Teprve později se vyvinula jakási rozvolněnost výsadby. Některé vyšší druhy, působící pěkně svým vzrůstem a olistěním, začaly se umisťovat do popředí, tj. mezi nižší druhy. Naopak zase některé nižší druhy, které jsou atraktivní bohatým kvetením, zasáhly až do sféry středně vysokých trvalek jako větší, nepravidelné skupiny. Rovněž se začaly uplatňovat i některé druhy jinak solitérního charakteru, které zde již přestávají být jen součástí masy a působí individuálně svým pěkným vzrůstem a charakterem. Uplatní se zde i trvalky, jejichž květ je méně významný a které se uplatňují hlavně vzrůstem a olistěním, jako například nižší a vyšší okrasné traviny.
Takto uspořádaná rabata se hodí i do novodobých, volněji řešených zahrad a jsou vlastně již jakýmsi přechodem k volným trvalkovým skupinám. Tento styl se však těžko uplatňuje v úzkých rabatech a vyžaduje minimální šířku 180 – 200 cm. Proti tmavému pozadí keřů nebo i proti světlému pozadí zdí a budov působí velmi pěkně a je i v současné době aktuální.
Umístění trvalkového rabata v zahradě má mít nějaké logické odůvodnění, musí vždy na něco navazovat a nemá být samoúčelné. Trvalkové rabato, které stojí osamoceně, bez nějaké další spojitosti nebo uprostřed trávníku, působí zde jako cizí prvek. Rabata mají tedy navazovat na nějaké pozadí a mají být odněkud přehlédnutelná. Proto je umisťujeme před zdi, živé ploty, keře, pergoly nebo budovy. Květiny na rabatech nejúčinněji působí proti tmavšímu pozadí keřů, zvláště jehličnanů. Podobně oživujícím účinkem působí před jinak mrtvými zdmi.
Před zakládáním rabat v blízkosti živých plotů bychom měli dbát, aby kořeny keřů nepronikaly do sféry trvalkové výsadby, protože trvalkám by se zde příliš nedařilo. Tyto prostory můžeme oddělit pásy plechu nebo lepenky zapuštěnými do hloubky aspoň 50 cm.
Pro rabata v blízkosti cest můžeme použít jemnější druhy květin, kdežto pro rabata určená pro pohled z větší dálky používáme trvalky s bohatými a výraznými květy nebo květenstvím a jednotlivé druhy vysazujeme ve větších množstvích, aby i z dálky působily svým mohutným barevným efektem.
Podle toho, jakými trvalkami jsou rabata osázena a jak jsou trvalky uspořádány, rozeznáváme různé druhy rabat, a to především nízká rabata, sestavená hlavně z nižších druhů trvalek, a vysoká rabata, sestavená z vyšších druhů. Většinou se používají jednostranná rabata, u nichž se počítá s pohledem jen z jedné strany a která jsou podle toho výškově organizována. V některých případech se však mohou použít i oboustranná rabata, řešená pro pohled z obou stran.
Rabata z nižších trvalek mají v zahradách, a to i menších, dosti široké použití. Má-li zahrada menší výškové rozdíly vyřešené suchými zídkami, vysazujeme nad nimi nízká rabata, která tyto zídky ozdobně doplňují. Tím se zvyšuje barvitost a zajímavost těchto partií. Dále je možné použít nízká rabata podél cest, zvláště dlážděných, a v blízkosti pravidelně řešených odpočívadel a teras. Nízká rabata zřizujeme také někdy podél plotů směrem k veřejné komunikaci, chceme-li, aby pohled do zahrady zůstal otevřený, což je vhodné zvláště v užších předzahrádkách.
Pro nízká rabata používáme hlavně nízké, polštářové nebo plazivé trvalky a vůbec druhy, jejichž výška nepřesahuje 40 – 50 cm. Zde můžeme využít i mnoho druhů cibulnatých i hlíznatých květin a některé nízké listnaté nebo jehličnaté dřeviny. Nezapomínáme zde ani na okrasné traviny, jejichž skupinky krásně doplňují nízká rabata. Jsou to hlavně kostřavy, dále Avena, Deschampsia, Pennisetum aj. Chceme-li, aby tato rabata byla pěkná po celý rok, musíme velmi pečlivě volit sortiment použitých druhů.
Většina nízkých a plazivých trvalek totiž kvete v jarním období. Není problém vyřešit rabato, které v tuto dobu bude hýřit všemi barvami. Horší je to již s letním a podzimním obdobím. Máme však druhy, které kvetou i v tomto období, a nesmíme tedy na ně zapomínat.
Jsou to například Oenothera missouriensis, Silene schafta, Viola cornuta, Papaver nudicaule, Gaillardia grandiflora ‘Kobolt‘, Prunella, Nepeta mussini, Campanula poscharskyana, Dianthus, Lavandula, Veronica a jiné. Pro pozdně letní a podzimní období může také použít různé druhy Sedum, dále Calluna, Aster dumosus, Colchicum, podzimní krokusy apod. V každém případě se snažíme volit z jarních druhů takové, které i po odkvětu jsou ozdobné listy, takže jejich krása odkvětem nepomíjí. Proto jsou tu důležité traviny, zakrslé jehličnany a některé dřeviny, zvláště stálezelené skalníky.
Hnízda cibulovin sázíme pokud možno mezi druhy, které pozdě raší a mají hlubší, ne příliš agresívní kořeny. Jsou to například Oenothera missouriensis, Gypsophilla repens, Brunnera, Incarvillea, Platycodon aj. Tyto cibuloviny zaplňují místa, která v jarním období nejsou porostlá, a vysazené trvalky se rozvíjejí až po jejich odkvětu a zatažení.
Na nízká rabata vysazujeme vždy více rostlin stejného druhu a z nich vytváříme barevně harmonické kombinace. Nízké trvalky vysazujeme většinou nejméně po 3 – 5 kusech pohromadě; podobně i cibuloviny by měly být vysázeny ve skupinkách, a to nejméně po 7 – 10 kusech stejného druhu.
Většina nízkých trvalek se hodí pro slunečné polohy a pro propustnější, spíše sušší půdy, ale i pro více nebo méně přistíněné polohy je dostatek vhodných druhů, i když jejich výběr je poněkud omezenější.
Některým druhům nízkých trvalek vyhovují humózní půdy s dostatkem vláhy. Nemá-li půda tyto vlastnosti, musíme ji upravit přídavkem rašeliny, listovky, popřípadě lesního humusu.
Hlavním zástupcem nízkých trvalek pro polostín jsou prvosenky. Jsou to opravdu nádherné květiny a mají dosti široký sortiment druhů. S jejich kvetením můžeme počítat od časného jara až do začátku léta. Nejdříve, mnohdy již v březnu, začíná kvést Primula rosea, po ní pak přicházejí P. vulgaris (P. acaulis), P. denticulata, dále pak P. elatior, hýřící všemi barvami, společně s P. x pubescens. V červnu až počátkem července kvetou P. japonica, P. bulleyana, P. bullesiana apod.
V letním období jsou těžištěm barvitosti trvalkových rabat různé druhy a odrůdy rodu Astilbe.
V polostinných polohách je možno použít cibulnaté i hlíznaté květiny, zvláště ze sortimentu drobných cibulovin. Jinak z trvalek je možno pro polostinné partie použít například Anemone, Bergenia, Brunnera macrophylla, Hacquetia, Helleborus, Hepatica nobilis, Hosta, Polygonatum, Omphalodes, Pulmonaria a Saxifraga umbrosa, z travin pak Luzula, Carex morrowii a rovněž i různé kapradiny.
Rabata z vyšších trvalek většinou umisťujeme před nějakým pozadím nebo je můžeme využít k tomu, abychom oddělili okrasnou část zahrady od jiné, méně okrasné části.
Osázení rabat z vyšších trvalek je levnější, protože na vysokých rabatech vysadíme 3 – 4 kusy na 1 m2, někdy i méně, kdežto na nízkých rabatech vysazujeme průměrně 9 – 12 rostlin na stejnou plochu. U nízkých rabat stačí někdy šíře jen 70 – 100 cm, kdežto u rabat z vyšších trvalek musíme počítat s nejmenší šířkou 1,5 – 2 m.
Střední a vyšší trvalky však kvetou většinou v pozdním jaru, v létě a na podzim, na rozdíl od nízkých trvalek, které kvetou hlavně v předjaří a na jaře. Výběr časněji kvetoucích středně vysokých trvalek je dosti omezený; jsou to hlavně Doronicum, Dicentra, Trollius a snad ještě několik dalších druhů. Rovněž barevnost tohoto chudého výběru je značně omezena. Zde si však můžeme vypomoci cibulovinami, i když s nimi máme určité potíže. Barevnou mezeru v jarním období mohou vyplnit tulipány, které však po odkvětu zatahují a nemůžeme je ponechat na místě více let. Nejsou to tedy trvalky v pravém slova smyslu, ale stojí za to je využít pro jejich nádhernou barvitost. Vysadíme je na několika místech po 15 – 20 kusech a po odkvětu a zatažení je vyjmeme a nahradíme některou letničkou, která vyplní vzniklé mezery.
Mezery v trvalkových výsadbách však vznikají i po trvalkách, které po odkvětu zatahují, jako například Papaver orientale, který rádi používáme pro jeho výraznou barvitost. Tuto otázku můžeme řešit tak, že před tyto druhy vysadíme rostliny, které později raší a které narůstají a kvetou až v letním období. Jsou to například Rudbeckia, Heliopsis, vyšší Phlox paniculata apod.
Trvalky vhodné pro rabata můžeme rozdělit zhruba do tří kategorií. Do první kategorie patří trvalky většího, mohutnějšího vzrůstu, které na několika místech rabata umisťujeme jako solitéry, jež upoutávají na sebe pozornost a přispívají k zajímavosti kompozice; mohou to být kvetoucí nebo třeba jen zelené rostliny. Patří sem například Delphinium, Ligularia, Eremurus, Dictamnus, Miscanthus, Yucca apod. Další skupinou jsou druhy, které se výrazně uplatňují bohatým kvetením a výraznými barvami. Z nich vytváříme hlavní barevnou náplň výsadby. Vysazujeme je ve větších skupinách a snažíme se je vzájemně barevně sladit. Jsou to například Lupinus, Chrysanthemum, Paonia, Doronicum, Heliopsis, Rudbeckia, Phlox paniculata, Solidago, Aster apod. Tyto bohatě kvetoucí druhy pak doplňujeme ostatními vyplňujícími druhy.
Při vysazování rabat rozmístíme nejprve mohutnější druhy, pak druhy s mohutným barevným efektem a naposledy ostatní vyplňující druhy. Je důležité dodržovat správné vzdálenosti s ohledem na vzrůst dospělých rostlin. Často se totiž při vysazování dopustíme chyb a vysazujeme některé druhy příliš hustě, a když pak rostliny dospějí, jsou stísněné a nemohou se rozvinout do plné krásy. Opět je zde důležitá znalost druhů, které vysazujeme. Správně vysázený porost má být zapojený a nemá mít velké mezery, a to zvláště u druhů druhé kategorie. Nesmí ovšem být ani příliš stísněný, a to hlavně u větších rostlin první kategorie.
Samozřejmě se snažíme také o to, aby sousedící druhy trvalek spolu barevně harmonovaly a aby v době květu vytvářely pěkné barevné kontrasty. Například modré trvalky kombinujeme se žlutými, červené s bílými nebo žlutými apod. Nesmíme přitom zapomínat, že barevně vzájemně kombinované druhy musí kvést ve stejnou dobu, aby se projevil barevný efekt. Kromě toho požadavky vysázených různých druhů trvalek na půdu a osvětlení musí být víceméně shodné. Chceme-li tedy sestavit pěknou a prosperující výsadbu, musíme mít značné znalosti o vlastnostech a nárocích trvalek. Správně založit rabato není jednoduché a neobejdeme se přitom bez předem pečlivě připraveného plánu. Nezkušený člověk se obvykle dopustí chyb, které se projeví, až když rabato zakvete. Chyby vzniklé při založení výsadby můžeme však ještě dostatečně napravit tím, že odstraníme nevyhovující druhy a nahradíme je jinými. Jsou nesčíslné možnosti různých kombinací jednotlivých druhů a nelze se držet nějaké šablony, i když dobré příklady usnadní práci. Situace je v každé zahradě jiná, ať již jde o polohu, půdu nebo osvětlení. Dobrou pomůckou pro volbu druhů je přehled trvalek, v němž jsou doby kvetení vyjádřeny graficky a je v něm současně uvedena výška, barva květů a nejdůležitější nároky rostliny.
Trvalky, které používáme na rabatech, jsou většinou náročné na dobrou půdu. Je to ostatně pochopitelné, uvážíme-li, že mezi nimi převládají odrůdy vzrůstných druhů, jejichž kořeny musí uživit mohutnou nadzemní část a množství květů. Proto se musíme postarat nejen o dostatek živin v půdě před sázením, ale také pravidelně pečovat o přihnojování v příštích letech.
Důležitá je také otázka životnosti jednotlivých druhů. Právě druhy s kratší životností většinou vynikají bohatým a dlouhým kvetením, brzy se však vyžijí a je třeba je nahradit novými nebo jinými.
Květinový záhon není nic neměnného, co se zřizuje jednou provždy. V tom právě je jeho kouzlo pro toho, kdo rád pracuje s rostlinami, neboť může stále měnit a doplňovat květinovou výsadbu a využít tak bohatý sortiment opravdu krásných druhů, které by se mu najednou na zahradu nevešly. Ti, kteří chtějí mít své květinové záhony pro ozdobu a nemají touhu se rostlinami příliš zabývat, musí druhy vybírat zvláště pečlivě a volit hlavně jen dlouholeté odolné druhy, které se snadno pěstují a které není třeba měnit. Tato zásada je důležitá též u trvalkových výsadeb v parcích a v jiných objektech veřejné zeleně. Zde pak je nutné se vzdát mnoha krásných druhů, které vyžadují každoroční nebo občasné rozdělování a omlazování, jako Chrysanthemum maximum, Ch. x hortorum, Gaillardia apod.