Ošetření trvalkových výsadeb během roku
Když jsme se v charakteristice trvalek zmínili, že ve srovnání s jinými skupinami květin vyžadují mnohem méně práce, není tím řečeno, že nepotřebují vůbec žádné ošetřování. Potřeba práce je však podstatně menší než například u letniček. Především není třeba rostliny každoročně vysazovat, dále některé druhy trvalek vytvářejí tak hustě zapojený porost, že jednoleté plevele nemají možnost se zde rozvíjet a hynou. Tuto vlastnost mají jednak některé druhy polštářovitého vzrůstu, jednak i vyšší druhy vytvářející hustý porost.
Práce spojené s ošetřováním nejsou stejné každý rok. V prvním roce po výsadbě, kdy rostliny nejsou ještě plně urostlé, a zvláště než se ujmou, musíme jim věnovat určitou péči, která je prakticky stejná jako u jiných květin. Teprve v dalších letech, když trvalky urostou, práce podstatně ubývá. Samozřejmě, není to stejné u všech druhů. Takzvané záhonové trvalky (tj. ty, které používáme na rabatech, tedy kultivovanější druhy) potřebují více péče než některé botanické druhy, které často zplaněle pěstujeme ve volných přírodních partiích.
V prvním roce založení trvalkové partie se musíme starat především o to, aby se rostliny co nejdříve ujaly a co nejrychleji urostly. Musíme tedy častěji zalévat (hlavně nastane-li po výsadbě suché období), avšak nesmíme půdu zbytečně přemokřovat, nýbrž udržovat stálou, stejnoměrnou vlhkost. Kdo nemá možnost soustavně se starat o závlahu, uchýlí se raději k nastýlání. Udržovat stálou vlhkost usnadní mlžicí zavlažovače, a to buď malý a levný krabicový, nebo tryskový zavlažovač, jaký se prodává pod označením „stříbrná dýza“. Tyto zavlažovače jsou výhodné nejen pro zavlažování květinových skupin, ale i trávníku. Mají výhodu, že vodu jemně mlhovitě rozptýlí, takže se povrch půdy nepřemokřuje a pak nekornatí. Jemná závlaha se stačí vsakovat.
Než rostliny tak urostou, že začnou plně překrývat půdu, je nutné občasně prokypřit povrch půdy mezi rostlinami. Ve stati o přípravě půdy před sázením jsme se zmínili, jak je důležité, aby půda před výsadbou trvalek byla zbavena vytrvalých plevelů. Zůstanou-li takové plevele v půdě, v budoucnu značně ztíží práci. Ale i když jsme vytrvalé plevele před sázením zlikvidovali, stále zůstává v půdě značné množství plevelných semen, která záhy začnou klíčit. Tyto klíčící plevele nejsnadněji zničíme občasným okopáváním. Okopávka má však jen za suchého, teplejšího období, kdy podseknutý plevel rychle uschne.
Zmiňovali jsme se o možnosti použít některé herbicidy, které zničí klíčící semínka, ale nepoškozují většinu dospělých rostlin. Je to například přípravek Ramrod, který se používá v dávce 7 g v jednom litru vody na 10 m2 a který zničí klíčící semena pěťouru, žabince, žahavky, ježatky, kuří nohy, béru, hluchavky a starčku. Přípravek aplikujeme na zakořeněné rostliny po první okopávce časně zjara. Podobný účinek má přípravek Gesatop použitý v dávce 2 g v jednom litru vody na plochu 10 m2. Roztok rozstřikujeme normálním postřikovačem. Oba přípravky jsou úspěšně vyzkoušené v cibulnatých květinách. Nejsou však dosud vyzkoušeny u všech trvalek.
Další prací, na kterou bychom neměli v některých případech zapomínat, je přihnojování. Nesmíme však přihnojovat paušálně vše, protože nároky jednotlivých druhů jsou rozdílné. Obecně se dá říci, že vyšlechtěné druhy, které používáme na rabatech, jsou náročnější na výživu než druhy přírodní – botanické, jež obvykle používáme do volných partií přírodního charakteru. Avšak ani rabatové trvalky nejsou stejně náročné.
Jestliže máme dobrou zahradní půdu, která je v dobrém biologickém stavu, a občas mezi rostliny rozprostřeme dobrý kompost, většinou nemusíme přihnojovat a rostliny se přesto normálně přiměřeně vyvíjejí a dobře kvetou. A o to především jde. Není totiž žádoucí, aby se trvalky vyvíjely nepřirozeně bujně, někdy i na úkor kvetení, což se může stát při přílišném přihnojování průmyslovými hnojivy.
Máme-li však chudou půdu, pak je pravidelné přihnojování rabatových trvalek nezbytné. K tomu jsou nejvhodnější organické nebo organicko-minerální plná hnojiva. V písčitých půdách s malým obsahem humusu musíme být opatrní při používání průmyslových hnojiv. Zde je vždy lepší a jistější používat hnojivou rašelinu nebo jiná dobrá humusová hnojiva, v nichž jsou živiny vázány humusem, pomaleji se uvolňují a jsou rostlinám k dispozici v přiměřených dávkách. Dobrá jsou také pomalu působící organická hnojiva, jako například rohová a kostní moučka. Tato hnojiva stejně jako hnojivou rašelinu rozprostřeme mezi rostliny a mělce zapravíme do půdy. Vhodná dávka je 30 – 50 g na 1 m2.
Průmyslová hnojiva je nejlépe používat ve formě hnojivé zálivky, k čemuž jsou vhodná některá plná hnojiva, jako například Sfinx, Herbasyn apod. Na jednu normální konev (obsah 10 l) vody dáváme asi polévkovou lžíci hnojiva. Tímto roztokem rostliny zalijeme, a to pokud možno v době, kdy půda je vlhká. Některé rostliny jsou choulostivé na popálení listů, ulpí-li na nich hnojivý roztok. Zaléváme proto tak, abychom nesmáčeli listy, nebo rostliny po hnojivé zálivce pro jistotu přestříkáme vodou.
Botanické druhy trvalek pro přírodní partie, stejně jako většinu skalniček, prakticky nepřihnojujeme. Jsou to většinou druhy velmi nenáročné na živiny a přidání humusu do půdy ve formě listovky, rašeliny, popřípadě lesní hrabanky nebo kompostu jim většinou zcela postačí. Právě tato skupina trvalek obsahuje mnoho druhů, které když urostou, nepotřebují téměř žádné ošetřování. Podmínkou je před výsadbou zbavit půdu vytrvalých plevelů, a než se vysázené rostliny rozrostou, nepřipustit zaplevelení semennými plevely.
U cibulovin jsou nároky různé. Dá se říci, že velká většina drobných cibulovin nepotřebuje přihnojování, podobně jako botanické druhy trvalek. Jistě jim prospěje občasné přihnojení trochou drobné kompostu, který však nezakopáváme, protože cibulky těchto rostlin bývají velmi mělko, takže bychom je snadno mohli poškodit. U těchto rostlin zůstává jako jediná práce péče o to, aby se porosty nezaplevelily.
Kultivované druhy cibulovin, zvláště tulipány, hyacinty a narcisy, jsou již náročnější. Kromě dobré přípravy půdy před sázením jsou vděčné za přihnojování během vegetace, zvláště na chudší půdě. Osvědčuje se zde hnojivá zálivka, kterou můžeme opakovat až třikrát: jednou před květem, podruhé v době květu a potřetí po odkvětu, kdy přihnojení dobře ovlivňuje přírůstek cibulí. Též většina lilií je vděčná za přihnojení. Snad nejnáročnější na živiny je řebčík královský (Fritillaria imperialis), který bychom měli hnojit a ošetřovat asi jako řepu, pak nám předvede svou plnou krásu.
Nejméně starostí s ošetřováním máme u vodních rostlin. Odpadá zde starost s plevelem, kypřením, závlahou i přihnojováním. Stačí jen dobře připravit půdu před sázením a pak si těchto rostlin nemusíme i 2 – 3 roky všimnout. Odstraňujeme zde jen rozmáhající se řasy, pokud je nezlikvidují různí živočichové, jako plovatky, perloočky apod. Jedině některé bujně se rozrůstající rostliny omezujeme na přiměřenou míru.
Málo nároků na ošetřování kladou i okrasné traviny. I zde musíme rozlišovat druhy nenáročné a druhy náročné. Nenáročné druhy, mezi něž patří například druhy rodů Avena a Festuca, vůbec nepřihnojujeme, nýbrž je naopak sázíme do chudší písčité půdy, neboť hnojení by mohlo způsobit, že by brzy uhynuly. Náročné rody, mezi něž počítáme například příslušníky rodů Miscanthus, Spartina a Cortaderia, jsou vděčné nejen za dobrou, kompostem vyhnojenou půdu při sázení, ale také za přihnojení, nejlépe v době, kdy začínají narůstat. V této době je velmi účelná i občasná zálivka.
Kapradiny jsou vesměs velmi nenáročné. Aby se dobře dařily, vyžadují hlavně humózní půdu, dostatek vláhy a polostínu. Většinou se nemusí přihnojovat.