Sázení trvalek

Názory na to, kdy se mají trvalky sázet, jsou dost rozdílné a mnohdy nejasné. Často se soudí, že nejvhodnější dobou k sázení trvalek je podzim a jaro jako u dřevin. Je to poněkud nepřesné, protože některé trvalky je vhodnější sázet na jaře, kdežto jiné na podzim. Do jisté míry má platnost pravidlo, že druhy kvetoucí na jaře je vhodné sázet na podzim, kdežto druhy s letním a podzimním kvetením se sázejí na jaře. Ani toto pravidlo však nemá neměnnou platnost.
Jarní sázení má své výhody v tom, že rostliny v jarním období dostávají více dešťové vody a mívají větší růstovou energii. Se sázením začínáme obyčejně od začátku března a končíme většinou v polovině května. S podzimním sázením začínáme obvykle v polovině srpna a sázíme nejdéle do začátku listopadu. Jistější je časnější podzim, protože rostliny mohou do zimy dostatečně zakořenit; jinak je nebezpečí, že přes zimu, zvláště za holomrazů, pomrznou nebo že se střídáním teplot během zimy vytáhnou z půdy a poškodí se jim kořeny. Pozdnější podzimní výsadby je dobře pro jistotu přikrýt chvojím. V místech, kde bývá pravidelná sněhová pokrývka, jsou rostliny sněhem dobře chráněny. V drsnějších klimatických podmínkách se doba sázení na jaře samozřejmě posune, a tím zároveň zkracuje. Rovněž podzimní sázení je třeba ukončit dříve.
Doba sázení částečně závisí i na jakosti půdy. V těžších a vlhčích půdách sázíme na podzim raději dříve, kdežto na jaře naopak ne příliš brzy. Skalničky, které se pěstují v květináčích a dodávají se s pevnými kořenovými obaly, mohou se sázet prakticky celou sezónu. Na podzim skalničky již nesázíme, protože by tyto mělkokořenící rostliny do zimy tak nezakořenily, aby je mráz nevytáhl.
Vodní a bažinné rostliny sázíme a přesazujeme na jaře, hlavně v dubnu a květnu.
Některé druhy nesnášejí podzimní sázení, zvláště v těžších půdách. Jsou to například Anchusa, Anemone japonica, Anthemis, Aster amellus, Chrysanthemum indicum, Ch. maximum, Kniphofia, Lupinus, Nepeta, Scabiosa aj.
Cibulnaté a hlíznaté rostliny sázíme na podzim od konce srpna až do poloviny listopadu; častější sázení je lepší. Druhy, které kvetou na podzim, jako jsou podzimní krokusy a ocúny, sázíme o něco dříve, tj. po zatažení, nejlépe od července do poloviny srpna. Lilie sázíme buď na podzim s ostatními cibulovinami, nebo časně na jaře.
Některé druhy trvalek mají specifické požadavky, které jsou uvedeny při jejich popisu. Například kosatce je vhodné sázet a přesazovat po odkvětu v červenci, pivoňky nejlépe v září, řebčík a Eremurus po odkvětu a zatažení, tj. od počátku července.
Rovněž je důležité trvalky sázet na správnou vzájemnou vzdálenost. Správná vzdálenost je taková, při níž vyspělé rostliny vytvářejí celistvý masív a přitom se mohou dobře vyvinout a vzájemně si nepřekážejí, tzn., že rostliny nemají být vysázeny příliš hustě, protože to je na úkor jejich vývinu, a ani naopak příliš řídce, aby během sezóny nezůstala mezi nimi prázdná místa.
Hustota výsadby tedy závisí na velikosti rostlin a na jejich schopnosti rychle se rozrůstat. Větší rostliny, jako je např. Rudbeckia nitida, Aster novae-angliae, Ligularia, Miscanthus apod., sázíme na vzdálenost 80 – 120 cm. Středně velké trvalky, jako například Helenium, Delphinium, Phlox paniculata, Paenonia, Heliopsis, Rudbeckia apod., sázíme většinou na vzdálenost 50 – 60 cm. Menší trvalky, jako například Campanula persicofolia, Doronicum, Heuchera, Iberis, Platycodon, Liatris, Trollius apod., sázíme na vzdálenost 30 – 40 cm. Plazivky, které mají schopnost se rychle rozrůstat, jako například Phlox subulata, Aubrieta, Saponaria ocymoides, Dianthus plumarius, Erica carnea, Alyssum montanum, Viola cornuta apod., sázíme na vzdálenost 20 – 30 cm. U některých plazivek, kde nám jde o rychlé zapojení porostu do souvislé pokrývky, jako například Thymus, Sedum, Vinca minor, Sagina subulata, Cotula apod., sázíme oddělky na vzdálenost 10 – 15 cm.
Před vlastním sázením si nejprve musíme udělat přehled o trvalkách, abychom věděli, jaké druhy máme k dispozici, a abychom je pak podle osazovacího plánu správně rozmístili. Jestliže jsme trvalky objednali od zahradnické firmy, musíme je po vybalení roztřídit do skupin, v jakých je budeme vysazovat. Roztříděné rostliny založíme na nějakém stinném místě a zavlažíme. Takto ošetřené sazenice mohou zůstat i několik dní, než se dostaneme k výsadbě. Nemáme-li možnost založit rostliny venku, můžeme je rozložit i někde ve sklepě, pokropit vodou a pak vysazovat. Zde však rostliny nemohou zůstat příliš dlouho, tj. ne déle než 2 – 3 dny.
Máme-li připraveny záhony a rostliny a ujasněný plán výsadby, rozložíme si sazenice na určená místa tak, jak je budeme vysazovat. Sázíme je pak botanickou lopatkou nebo motyčkou. Mají-li sazenice dlouhé kořeny, zkrátíme je nožem. Jsou-li kořeny sazenic holé, bez kořenových balů, rostliny se lépe ujímají, jestliže jejich kořeny před sázením namočíme do řídké kaše z hlíny. V každém případě je prospěšné, jestliže do vykopané jamky před vysázením sazenice vhodíme ke kořenům hrst velké rašeliny. Půdu pevně přitlačíme ke kořenům sazenic a rostliny vydatně zalijeme hadicí nebo konví bez kropáče.
Ještě se krátce zmíníme o hloubce sázení. Většinou sázíme tak hluboko, aby rašící výhonky byly asi v úrovni povrchu půdy. Příliš hluboké sázení může mít u některých druhů za následek, že nekvetou, onemocnění nebo i uhynou. Týká se to například kosatců, které se sázejí tak hluboko, aby vrchní část oddenku poněkud vyčnívala z půdy. Na hluboké sázení jsou choulostivé také pivoňky, kokoříky aj.
U cibulovin se hloubka sázení řídí velikostí rostliny, resp. cibule. Drobné cibuloviny sázíme do hloubky 5 – 8 cm, tulipány a hyacinty do hloubky 10 – 15 cm, lilie a ocúny, stejně jako řebčík královský do hloubky 20 – 25 cm. V těžkých půdách sázíme cibuloviny mělčeji než v lehkých půdách. Sázíme-li lilie na podzim, je dobře místa, kam jsme cibule nesázeli, označit si kolíčky. Na jaře lilie dosti pozdě raší a při okopávání bychom mohli snadno poškodit pod zemí rašící výhonky.
Partie osázené trvalkami můžeme nastýlat, tj. půdu mezi rostlinami pokrýt vrstvou nějaké hmoty, která zabraňuje vysýchání půdy. K tomu se nejlépe hodí rašelina ve vrstvě silné aspoň 5 cm. Tato nastýlka zabraňuje nejen vysýchání půdy, ale i klíčení plevelných semen na povrchu půdy. Přitom nemusíme pospíchat s okopáváním, protože povrch půdy pod rašelinou nekornatí. Rostlinám také jen prospěje, když rašelinu později zakopeme do půdy.