Phlox L. – Plamenka

Polemoniaceae – jirnicovité

Tento severoamerický rod má asi 50 druhů. Jsou to převážně nízké trvalky. Mnohé z nich se pěstují v zahradách, a to zejména nízké, skalkové druhy. Nejdůležitější z nízkých druhů jsou P. subulata a z vysokých P. paniculata.

Phlox paniculata L. (60 – 100 cm, VII. – VIII.)

Tento druh je domácí ve východní části USA, kde roste na loukách a v řídkých lužních hájích na úrodných a vlhkých říčních náplavech. Rostliny mají tuhé, přímé, nevětvené stonky olistěné po celé délce. Listy jsou vstřícné, přisedlé, podlouhle kopinaté, se síťovitou nervaturou. Květenství je bohatá vrcholová lata, často ještě zvětšená menšími latami vyrůstajícími z paždí hroních listů. Květy mají dlouhou trubku a plochý široký lem s pěti zaoblenými nebo mírně vykrojenými cípy. Příjemně voní.

Tento druh je náročný, jak už se dá soudit ze stanovištních podmínek rostlin v přírodě. Potřebuje kyprou, živnou, humózní a přirozeně vlhkou půdu nebo pravidelnou zálivku. Svědčí mu také svěží vzduch a mírný polostín. Zejména je třeba dbát, aby půda byla zastíněná a nevysychala. Vzhledem k těmto požadavkům se plamenky daří v podhůří lépe než v teplé a suché nížině. Na vyhovujícím stanovišti patří k nejkrásnějším z trvalek. Mají zářivé barvy, kvetou dlouho a bohatě, některé odrůdy i slabě remontují (mají bohatě postranní laty, které rozkvétají po odkvětu a odstřižení vrcholu). Mohou se použít i k řezu. Na nepříznivých stanovištích velmi trpí chorobami, zejména septoriózou a háďátkem.

Množí se buď zelenými vrcholovými řízky, nebo kořenovými řízky. Množení kořenovými řízky je pracnější, ale lepší, protože v kořenech nejsou háďátka. Zásadně se nemají množit dělením starých trsů, protože v bázi starých stonků je nejvíce háďátek.

Ostatní vysoké druhy, jako P. suffruticosa, P. glaberrima, P. maculata, se nemohou vyrovnat odrůdám P. paniculata a prakticky se přestaly pěstovat.

Původní druh kvete karmínově růžově až červeně, zahradní odrůdy mají všechny odstíny od bílé přes růžovou až do červené, včetně teplých lososových odstínů, dokonce jsou i modrofialové. Často mají bílé nebo naopak sytěji zbarvené očko. Odrůd je několik set. Pravděpodobně vznikly všechny výběrem; přikřížení jiného druhu nebylo prokázáno.

Odrůdy

Phlox subulata L. (syn. Phlox setacea L.) (10 – 15 cm, IV. – V.)

Z nízkých druhů se na rabata a obruby dá použít jedině P. subulata L., ostatní druhy jsou vhodné jen do skalek.

Roste v přírodě téměř ve stejné geografické oblasti jako P. paniculata, ale na suchých, kamenitých a písčitých svazích a na půdách chudých humusem. Má poléhavé, hustě větvené, hustě olistěné stonky a rozrůstá se v ploché drny. Listy jsou tmavé, úzké, jehlicovité a vytrvávají přes zimu. Květy jsou v malých hrozníčkách po 3 – 6 a mají korunní cípy s výrazným zářezem a s tmavými skvrnkami kolem ústí. U původního druhu jsou květy růžové až šeříkové, u zahradních odrůd i bílé a svítivě karmínové.

Nejlépe se uplatní na suchých zídkách, ale může se použít i na obruby nebo do kobercové mozaiky. V těžších a humóznějších půdách se nedaří; potřebují půdu písčitou nebo i štěrkovitou. Množí se řízkováním.

Na vzniku odrůd se podílejí i blízce příbuzné druhy P. nivalis, který má areál položený o něco jižněji, a P. bifida, rostoucí více ve vnitrozemí.

Odrůdy

• ‘Atropurpurea‘ – květy růžově červené, nejtmavější odrůda, vysoká 10 – 15 cm.
• ‘Daisy Hill‘ – květy svítivě růžové s tmavým očkem, dobře roste, vysoká 10 cm.
• ‘G. F. Wilson‘ – květy světle modré, bujně rostoucí, vysoká 15 – 20 cm.
• ‘Maischnee‘ – květy bílé, nízká, tvoří husté polštáře.
• ‘Temiscaming‘ – květy svítivě růžové, listy tmavší, vysoká 15 cm.