Cibulnaté a hlíznaté rostliny

Cibulnaté a hlíznaté květiny tvoří sice samostatnou skupinu, jsou však svým způsobem života skutečnými trvalkami a v každém případě se používají v kombinaci s ostatními trvalkami. Všechny cibuloviny, které jsou mrazuvzdorné, vydrží na stanovišti více let. Mají jen specificky utvářené podzemní části, které jsou zdužnatělé do tvaru cibulí nebo hlíz. U hlíznatých rostlin není však žádná přesná hranice, která by je oddělovala od běžných trvalek. Jde zde spíše o zvyklosti, podle nichž jsou určité rostliny vedeny v určitých kategoriích.

Pro cibulnaté a hlíznaté květiny je typické období klidu, které probíhá většinou v létě, nikoliv však u všech druhů. Při jejich použití musíme s tímto obdobím počítat, protože při něm vznikají v květinových úpravách zdánlivě prázdná místa. Toto období klidu lze překlenout právě kombinací s ostatními trvalkami. Většina cibulovin kvete časně zjara, hodí se tedy velmi dobře jako podsadba pod listnatými keři, které v časném jarním období jsou bez listů, takže cibulovinám příliš nestíní. V době, kdy se keře zazelenají a stín pod nimi zhoustne, cibuloviny většinou již zatahují a přecházejí do období klidu, takže silné zastínění jim nevadí.

U cibulovin na volné ploše bez keřů mohou tuto krycí funkci zastat některé trvalky, které pozdě raší a jejichž kořeny nezasahují do sféry kořenů cibulovin (např. Oenothera missouriensis). Pro tuto krycí funkci se rovněž hodí rostliny, které sice raší brzy nebo mají stálezelený porost, ale svými kořeny nejsou agresívní. Je to například Gypsophila repens, Saponaria ocymoides, Thymus, některé druhy Sedum apod. Přitom dbáme, aby tyto krycí rostliny kvetly v odlišnou dobu než cibuloviny. Osvědčená kombinace je například podzimní šafrány s vřesovcem (Erica carnea).

Další možností, jak překlenout období zatažení cibulovin, je vysadit mezi ně přes léto nějaké dlouhokvetoucí, nenáročné letničky. Vhodné jsou například Alyssum, Verbena, Tagetes, Petunia, Lobelia apod.

Cibuloviny můžeme rozdělit do dvou skupin. Do první skupiny patří velmi odolné až plaňující druhy, které jakmile se vysadí, vydrží na místě dlouhá léta téměř bez ošetření, nevyhynou a naopak časem mohutní, rozrůstají se a některé i zplaňují. Patří sem většina tzv. drobných cibulovin.

Do druhé skupiny patří kultivovanější druhy rodů, které jsou náročnější, vyžadují lepší podmínky a určitou péči. Klademe je na roveň náročnějším trvalkám. Svou krásou se však za tuto péči plně odmění. Patří sem především odrůdy tulipánů, hyacinty a lilie.

Obě skupiny mají specifické způsoby použití. Druhy první skupiny se pro svou nenáročnost dobře hodí jako podrost pod dřeviny i na větších volně řešených plochách, kdežto rostliny druhé skupiny používáme k vytvoření barevně výrazných partií, ať již samostatných nebo ve smíšených rabatech, popřípadě do volných skupin.

Cibuloviny kvetou převážně zjara, v období od března do května. Na toto období jarních cibulovin navazují lilie, které podle druhu kvetou od června až do srpna, takže vyplňují letní období. Podzim pak patří hlavně ocúnům a podzimním šafránům, které kvetou v září až říjnu.

Téměř všechny cibuloviny milují propustnou humózní půdu a kromě několika málo druhů (např. bledule) nesnášejí zamokření, zvláště v zimě. Jejich pěstování je celkem snadné. Cibule sázíme většinou v září až říjnu. Lilie sázíme s úspěchem i na jaře. Ocúny a podzimní šafrány sázíme nejpozději v srpnu.

V dalším si probereme aspoň stručně druhy, které je možno považovat za trvalky.