Půda a její příprava před sázením
Máme-li vypracovaný osazovací plán výsadby trvalek, vyznačíme si příslušná místa na zahradě a před výsadbou je pečlivě připravíme. Kvalita této přípravy je důležitá pro zdar trvalkových výsadeb v dalších letech. Pečlivá příprava půdy je důležitá i pro trvalky, o nichž se píše, že jsou nenáročné.
Příprava půdy záleží hlavně v důkladném zkypření, odplevelení a konečně ve velmi pečlivé úpravě jejího povrchu. Trvalky, o nichž předpokládáme, že budou na určitém místě více let, jistě si zaslouží pečlivou přípravu půdy, která navíc ušetří dosti práce v příštích letech a projeví se i dobrým a rychlým vývojem trvalek.
Půdu pro trvalkové partie nejdříve důkladně překryjeme. Je-li povrch zatravněný, sejmeme nejdříve vrstvu drnu. Zarýt drn si můžeme dovolit jen tehdy, když nás od výsadby trvalek dělí aspoň jedna sezóna, aby drny v půdě měly čas zetlít. Pro většinu druhů vyhovuje hloubka zpracování půdy do 30 cm, tj. na rýč. Jsou však některé druhy, které vyžadují hlubokou půdu; pro tyto druhy musíme půdu prokypřit hlouběji. Většině nízkých, plazivých trvalek stačí naopak hloubka prokypření půdy do 20 cm.
Nejdůležitější prací při přípravě půdy pro trvalky je její dokonalé odplevelení, které je jedním z hlavních předpokladů úspěchu při pěstování trvalek. Podceňování této práce se v budoucnosti nepříjemně vymstí. Zvláště nepříjemné jsou plevele, které se rozrůstají podzemní oddenky. Nejčastěji jsou to pýr, bršlice, kozí noha, pcháč polní, podběl, rukev lesní, pryskyřník, přeslička aj. Všechny mají stejně nepříjemnou vlastnost – stačí ponechat v půdě kousek oddenku a popřát jim dostatek klidu, zakrátko se zase rozrostou.
U plevelů, které nekoření hluboko, máme práci poněkud snazší. Do hloubky 25 cm koření například pýr, bršlice, kozí noha a rukev. Nepříjemné jsou plevele, které koření a mají oddenky hlouběji, než máme možnost rýt. Jsou to například podběl, pcháč a přeslička. Velmi nepříjemným plevelem je také svlačec rolní, který sice nemá oddenky, ale jeho kořeny zasahují tak hluboko, že je nemůžeme mechanicky zasáhnout. Vytrvalé plevele této kategorie jsou pro trvalkové výsadby zvláště nepříjemné, protože se nedají zničit přerytím a sebe pečlivějším vybráním všech kořenů z půdy. Na pozemcích, které jsou zamořeny těmito druhy plevelů, je lépe trvalky nesázet. Nemáme-li však na vybranou, je jediná možnost, a to odložit výsadbu o rok a celou sezónu věnovat důslednému potírání těchto nepříjemných plevelů, a to mechanicky nebo i chemicky. Mechanickým postupem rozumíme časté překopávání, popřípadě přerývání. Nenecháme-li plevele po celou sezónu vůbec zazelenat, většinou to nevydrží. Svlačec má však takovou životnost, že přežije i tento zásah.
Při volbě chemického přípravku musíme být velmi opatrní a musíme se vyhnout všem přípravkům, které mají delší reziduální účinky. Pcháč a mnohé jiné dvouděložné plevele jsou citlivé na Dikotex a je možné je jedním postřikem zničit včetně hluboko rostoucích oddenků. Postřikujeme-li koncem jara, je možno většinou bez rizika sázet trvalky již na podzim nebo v příštím roce. Pozor však na přípravky typu simazin, které mají v půdě dlouhodobé účinky a na které jsou trvalky citlivé. Bez nebezpečí můžeme používat herbicidy, které rozkládají listovou zeleň; mezi tyto herbicidy patří hlavně Gramoxone a Regione. Tyto herbicidy sice nemají systémový účinek (tzn., neprocházejí pletivy až do kořenů) a popálí pouze nadzemní zelené části rostlin, aniž se jejich účinek v půdě dále projevuje. Postřik těmito přípravky může nahradit překopávání půdy. Použijeme-li postřik opakovaně, tj. vždy, jakmile se plevel začne zelenat, většinou se během jedné sezóny tak zeslabí, že vymizí.
Tento jednoroční úhor před vysázením trvalek je v každém případě výhodný, protože máme možnost zjistit, kde jsme nějaký plevel při rytí zapomněli a můžeme jej dodatečně zlikvidovat. Je-li pozemek zamořen vytrvalými plevely, obvykle se nám nepodaří je při jednom, byť velmi pečlivém přerytí zlikvidovat. Ve vysázeném trvalkovém porostu se pak proti vytrvalým plevelům dost nesnadno bojuje a výsadba se obyčejně brzy nepříjemně zaplevelí.
Jednoleté plevele nejsou již tak obtížné, i když nám často způsobí dost starostí. Prakticky každá půda v orniční vrstvě obsahuje množství plevelných semen, která za vhodných podmínek vyklíčí. Některé druhy, je-li jich v půdě hodně, mohou být často velmi nepříjemné. Je to hlavně ptačinec, starček, pěťour, lipnice roční a někdy i bér. Bojujeme proti nim okopáváním hlavně během vegetace, a to nejlépe za suchého počasí. Jednoletý úhor je prospěšný i pro likvidaci jednoletých plevelů.
Přípravou půdy však rozumíme nejen její zkypření a odplevelení, ale také její zlepšení. Zde ovšem již nemůžeme postupovat šablonovitě. Musíme totiž respektovat především nároky druhů, které chceme vysazovat. Máme-li na zahradě dobrou zahradní půdu, tj. kyprou, propustnou, humózní, hlinitopísčitou, nemusíme si s ní většinou dělat příliš starostí, protože taková půda vyhovuje většině druhů trvalek.
Je-li půda nepropustná, těžká, jílovitá, musíme ji nutně upravit, a to především vylehčením a obohacením humusem. Těžkou půdu pokud možno hluboko zpracujeme, přičemž současně přidáváme rašelinu, písek, popel a dobrý kompost. Je dobré hrubě zrytou půdu nechat přes zimu promrznout, během zimy ji pohazovat popelem a na jaře překopat, ošetřit kypřičem nebo frézou. Takto ošetřená půda většinou bývá již vhodná pro výsadbu.
Příliš lehkou písčitou půdu obohatíme přídavkem rašeliny, která má schopnost jímat vodu, dobrým kompostem, popřípadě nějakou těžší zeminou. Mělkou kamenitou půdu, která bývá často u chat v přírodě, snažíme se prohloubit, vybrat z ní kameny, zlepšit ji rašelinou, kompostem, popřípadě i lesním humusem (listovkou). V každém případě však pro tyto půdy musíme vybírat druhy, kterým se v těchto podmínkách daří.
Znalost požadavků jednotlivých druhů trvalek na půdu je jedním ze základních předpokladů úspěchu. Není třeba vždy a za každou cenu půdu zlepšovat, když některé druhy porostu lépe v půdě nezlepšené. U mnohých druhů můžeme zlepšením půdy zhoršit jejich vzhled nebo snížit životnost, jako například u traviny Avena sempervirens, která se velmi dobře daří v suché, písčité, spíše chudé půdě. Jestliže pro ni půdu vyhnojíme a poskytneme jí hodně vláhy, v prvním roce sice mohutně naroste, avšak v dalších letech se začne vytrácet, až nakonec vyhyne.
Pro druhy náročné na půdu a na dostatek živin musíme půdu dostatečně vyhnojit a je třeba ji dále přihnojovat i v příštích letech. K hnojení před sázením nikdy nepoužíváme čerstvý chlévský hnůj ani průmyslová hnojiva, která pálí mladé, nově se tvořící kořínky. Používáme jen dobrý, odleželý, živný kompost. Můžeme použít i různá organická hnojiva s pozvolným účinkem, jako jsou rohová a kostní moučka. Humusové hnojivo Vitahum není vhodné pro značný obsah chlóru.
Jakmile rostliny zakoření, je možné již používat průmyslová hnojiva, nejlépe ve formě zálivky roztokem plných hnojiv. K tomu se však ještě vrátíme ve stati o ošetřování trvalkových porostů.
Některé druhy, respektive celé skupiny druhů, mívají někdy specifické nároky na půdní reakci. Tyto nároky musíme rovněž respektovat, nechceme-li se dožít neúspěchu. Jde většinou o rostliny vápnostřežné, tj. nesnášející vápno. Vápnomilné rostliny se totiž většinou daří v neutrální půdě, kdežto rostliny vápnostřežné se daří naopak v půdě kyselé.
Většina našich půd obsahuje vápno. Můžeme si dát udělat chemický rozbor, ale i jednoduchou zkouškou se můžeme velmi snadno přesvědčit o alkalitě půdy: vzorek půdy na misce polijeme trochou kyseliny solné, a jestliže půda začne šumět, je alkalická, nezačne-li šumět, je neutrální. Na půdní reakci můžeme také usuzovat podle hornin, z nichž půdy vznikly a které se vyskytují v okolí. Půdy vzniklé z vápence nebo opuky jsou vždy alkalické. Písčité půdy a půdy na žule nebo rule bývají neutrální až kyselé.
Je-li tedy půda alkalická, musíme ji pro pěstování vápnostřežných rostlin upravit, většinou však jde o výměnu z půdy. Z příslušného místa odebereme půdu do hloubky nejméně 25 – 30 cm a nahradíme ji směsí rašeliny, lesního humusu, listovky, popřípadě slatinky (máme-li ji k dispozici) a písku. Tato směs má sice neutrální až mírně kyselou reakci, bývá však chudá na živiny. Proto podle potřeby musíme tento nedostatek vyrovnat hnojením. Pro rostliny vřesovištního charakteru přidáváme větší podíl písku.
Na neutrálních půdách to máme snazší. Pro vřesovištní rostliny postačí upravit vlastnosti půdy pískem a rašelinou. Pro vápnomilné rostliny pak střídáme mletý vápenec, starou omítku, popřípadě zvětralou šámu.
Pro rostliny milující humózní půdu přidáváme rašelinu, listovku, pařeništní zeminu, popřípadě dobrý kompost. Rašelina je vůbec nejdůležitější materiál pro úpravu půdy. Těžké půdy zlehčuje a provzdušuje, v lehkých půdách zase zadržuje vláhu. Má velkou schopnost jímat vodu i živiny, takže hnojivá rašelina je velmi dobrou přísadou, nahrazující někdy nesnadno získatelný kompost.
Sázíme-li trvalkové skupiny nebo rabata před živé ploty, zvláště z listnatých dřevin, zasahují kořeny těchto dřevin většinou značně nepříznivě do kořenové sféry květin. Kořeny dřevin velmi agresívně vysávají vodu i živiny, takže trvalky většinou na tuto konkurenci doplatí. Proto je nezbytně nutné zřídit nějakou neproniknutelnou přepážku, která by nedovolila kořenům dřevin šířit se nežádoucím směrem. Poslouží nám zde různé materiály, které zapustíme kolmo do země do hloubky aspoň 40 – 50 cm. Může to být například dvojitá lepenka, plech, eternit apod.
O něco méně agresívně, ale stejně nepříjemně se někdy rozrůstá trávník do ploch, které jsme věnovali květinám, takže musíme okraje trávníku stále přiřezávat a trávník omezovat. Také v tomto případě můžeme použít podobné zařízení, které stačí zapustit do hloubky 20 cm. Nejvhodnější jsou proužky pozinkovaného plechu, který v půdě poměrně dlouho vydrží. Vrchní hrana těchto svisle zapuštěných pruhů má být v úrovni povrchu půdy, takže nejsou vidět a okraje trávníku se snadněji udržují v příslušných mezích.