Zásady použití trvalek

Trvalky jsou nejmladší skupinou rostlin používaných v sadovnictví. I když některé druhy jsou známé po staletí, pěstovaly se spíše k řezu než jako součást sadovnické kompozice (kopretiny, pivoňky, lilie, chryzantémy). Většina dnes běžných druhů trvalek se však v zahradnických katalozích objevila teprve koncem minulého století. Tehdy se také trvalky začaly uplatňovat jako samostatný prvek sadovnictví.
Zámořské druhy trvalek se do evropských botanických zahrad dostaly většinou v průběhu 18. a 19. století (Aster novi-belgii, asi v r. 1700, Aster subcoeruleus až v r. 1900, Astilbe japonica v r. 1830, Bergenia v r. 1760, Chrysanthemum coccieum v r. 1804, Coreopsis v r. 1821, Dicentra spectabilis v r. 1816, Helenium autumnale v r. 1730, Heuchera sanguinea v r. 1880, Hosta v r. 1830, Papaver orientale v r. 1714, Phlox paniculata v r. 1732, Primula juliae v r. 1912, Rudbeckia julgida v r. 1760 a Trollius chinensis v r. 1912).
Mnoho druhů trvalek se z botanických zahrad rozšířilo do zahradnických závodů, kde se krok za krokem rozvíjelo jejich šlechtění (Astilbe po r. 1890, Aubrieta asi od r. 1860, Delphinium asi od r. 1850, Erigeron a Helenium kolem r. 1900, Hemerocallis asi od roku 1809 – rychlejší rozvoj šlechtění však začal až kolem roku 1930, Phlox paniculata asi od r. 1850, Heuchera kolem r. 1910, Iris už v první polovině 19. století (ale prudký rozvoj teprve po roce 1920); lilie se intenzívněji začaly šlechtit teprve ve třicátých letech, stejně pozdě se objevily i Russelovy lupiny, odrůdy Aster dumosus a Chrysanthemum x rubellum.
V sadovnické tvorbě se trvalky začaly nejdříve používat v Anglii, a to jako doplněk nebo náhrada letniček a růží, které v tamějším vlhkém klimatu špatně kvetou. Vysazovaly se, jak je to u růží a letniček obvyklé, na pravidelné, dlouhé záhony – rabata. Stejný způsob se brzy ujal ve všech přímořských zemích s podobným klimatem. Trvalky však nejsou náhradou růží, letniček, kobercovek, nýbrž mají úplně jiný naturel. Proto se také v zemích, kde je teplé a slunné léto vyhovující růžím a letničkám, trvalky nerozšířily, dokud nebyl propracován vhodný způsob sadovnického použití, který využívá jejich typické vlastnosti.
V podstatě jsou dva typy sadovnického pojetí zahrady nebo parku. Jeden typ zdůrazňuje to, že zahrada je umělý výtvor člověka – architekta. Dívá se na ni jako na obytný pokoj nebo přijímající dvoranu pod širým nebem, zařízenou místo předměty ze dřeva a textilu předměty z opracovaného kamene a živými rostlinami. Pro tento typ zahrady vyhovují rostliny, které rychle dosáhnou tvaru a vzhledu zamýšleného architektem a co nejdéle ho udrží. Pro takovou zahradu je nejlepší záhon růží – polyantek, begónií nebo salvií ve stříhaném trávníku. Trvalky se do ní vůbec nehodí. Je však také opačný sadovnický směr, a to směr, který respektuje přírodu a vidí svůj cíl v tom, aby zahrada nebo park byly kusem ideální přírody. Ideální v tom, že na malém prostoru je koncentrováno všechno to, co obdivujeme v přírodě – rozmanitost tvarů a barev jednotlivých rostlin i soulad jejich seskupení, proměnlivost v denních i ročních dobách atd. Trvalky svým druhovým i odrůdovým bohatstvím jsou pro takovou zahradu nezbytné.
Samozřejmě, že se v praktickém životě nesetkáme jen s těmito dvěma vyhraněnými typy zahrad, nýbrž se všemi možnými přechody. Tyto zásady však platí a je třeba je hrát v úvahu a respektovat při rozhodování, zda a jak trvalky použijeme.
Rozhodně je použijeme v přírodním parku. V městském parku, hlavně v jeho reprezentační části, dáme přednost růžím nebo kobercovkám a pereny použijeme tam, kde jiné květiny nebo trávník nemohou dát lepší výsledek. Využijeme náležitě toho, že mezi trvalkami jsou druhy vhodné pro extrémní stanoviště. Osázíme jimi plochy zastíněné nebo zamokřené, nebo naopak plochy suché a vystavené příliš prudkému slunci. V malých zahradách trvalky sázíme především tam, kde převládá přírodní prostředí. Tedy v těsné blízkosti lesa, na silně členitých pozemcích, v extrémních polohách apod.
Nejobtížnější k řešení je právě nejčastější případ: malý pozemek pravidelného půdorysu, v rovině, plně ovládaný stavbou rovněž pravidelného půdorysu. V takovém prostředí, kde převládají geometrické tvary, není možné vytvořit iluzi přírody. Musíme volit stylizaci.
Zahradu rozčleníme co možná nejméně a při členění použijeme rovněž jednoduché geometrické tvary, ale v asymetrickém uspořádaní. Zejména nejdůležitější prvky, jako je přístupová hlavní cesta, vchod do domu, odpočívadlo, nejnápadnější strom nebo skupina dřevin, popřípadě vodní nádrž, musí být umístěny asymetricky. Toto umístění však musí vzbuzovat dojem maximální účelnosti.
Pro takto založenou zahradu lze volit květinovou výzdobu obojího stylu. Záleží na tom, co více odpovídá přání, představám a možnostem majitele. Nikdy však nesmíme tyto dva styly míchat. Pokud chceme mít oba typy úpravy v téže zahradě, tedy jedině v pohledově zcela oddělených částech.
Při volbě typu květinové výzdoby však musíme brát v úvahu nejen estetickou, ale i praktickou stránku. Je třeba předem dobře uvážit všechny výhody i nevýhody různých typů květinové výzdoby. Proto zde uvádíme charakteristiku jednotlivých základních typů.
Růže polyantky – kvetou od poloviny června do zámrzu téměř nepřetržitě; vysazují se na deset až patnáct let i více. Z odborných prací je třeba ovládat jen řez růží; zahradu je možno ponechat kratší dobu bez zálivky a ošetření. Zato jsou však záhony až do června bez květů. Můžeme sice vysadit jarní květiny na obrubu, ale žádná, která se pro tento účel hodí, nezaplní dobu od začátku dubna do poloviny června. Po celou dobu květu růží, tj. několik týdnů, jsou potom záhony téměř neměnné, a to se opakuje každý rok. To lze stejně dobře považovat za přednost jako za poněkud nudnou jednotvárnost.
Letničky (Begonia semperflorens, Salvia splendens) a dvouletky – tato kombinace zaručuje po celou vegetaci kvetoucí, barevně výrazný záhon uhlazeného vzhledu. Přitom není třeba ovládat prakticky žádné odborné práce. Zato je však třeba záhony osazovat každoročně dvakrát do roka. Vysazovat se musí vyspělé sazenice už s nasazenými poupaty. Sazenice se tedy musí týdny předem připravovat v pracovním zákulisí; k jejich vypěstování jsou nutné odborné znalosti a technické vybavení – skleník. Jsou tedy drahé. Záhony je třeba stále pravidelně zalévat. Záhony mají jen dvě podoby do roka, každou vždy na několik týdnů. Mohou se sice vysazovat každý rok jiným materiálem, ale výběr je hodně omezený, takže i tento způsob může připadat jednotvárný.
Trvalky – dávají květy skutečně po celou vegetační dobu, protože jsou mezi nimi jak druhy, které kvetou velmi časně na jaře (Helleborus, Eranthis), tak i druhy kvetoucí do pozdního podzimu (Aster, Chrysanthemum), a dokonce také druhy dekorativní i v zimě (traviny nebo stálezelené druhy, jako Iberis, Sempervivum, Sedum).

Dobře založený a udržovaný záhon vydrží bez přesazování pět let a často i déle. Při obnovování lze značnou část rostlin rozdělit a použít znovu. Skupina se během roku stále mění; je to živý kalendář ročních období a výběr druhů a odrůd je tak bohatý, že v celé kolonii zahrádek nemusí být dvě skupiny trvalek stejné. Pro trvalky lze využít i zastíněná nebo jinak méně příznivá místa. Je-li třeba, lze sestavit skupinu, která nepotřebuje zálivku, pokud není vyloženě suchý rok.
Jeden druh trvalek však kvete průměrně jen tři až čtyři týdny. Chceme-li mít květy po celou vegetační dobu, tedy asi 21 týdnů, musíme dbát, aby se v kvetení vystřídalo 7 druhů. To znamená, že vždy připadnou na jeden trs v plném květu 1 – 2 trsy rozkvétající nebo odkvétající a 4 – 5 nekvetoucích trsů, tj. buď už úplně odkvetlých, nebo teprve nasazujících poupata. Tento poměr lze poněkud zlepšit, použijeme-li remontující druhy nebo druhy kvetoucí zvláště dlouho (některé kvetou
6 – 8 týdnů). Mnohé druhy mají dekorativní listy (Astilbe, Hemerocallis, Pulmonaria, Stachys), takže mají okrasnou hodnotu i mimo dobu květu. Musíme však počítat s tím, že skupina trvalek nikdy nekvete tak bohatě a nikdy nevytvoří celistvou, uhlazenou barevnou plochu jako růže nebo kobercovky.
Velmi mnoho záleží na správném výběru druhů a odrůd a na jejich správném sestavení, což vyžaduje značné odborné znalosti. I při ošetřování je třeba postupovat individuálně, tedy se znalostí druhů a jejich potřeb. Přitom i v celkem jednoduché skupině bývá 10 – 20 druhů. První rok po výsadbě trvalky potřebují zvýšenou péči a přitom ještě málo a nepravidelně kvetou.
Rozhodneme-li se po uvážení estetické i praktické stránky pro trvalky, začneme přemýšlet o umístění, velikosti a tvaru záhonu. Záhony volíme tak široké, abychom mohli umístit nejméně 3, raději 4 řady trvalek za sebou. V obrysu volíme raději zkosené než pravoúhlé tvary nebo jednoduché křivky. Dlouhé přímky, pokud jsou nutné, přerušují trsy nepravidelně, rozložitě rostoucích druhů.
Trvalky umisťujeme buď na místa vhodná k detailnímu pozorování jednotlivých rostlin, např. k odpočívadlu, nebo tak, abychom mohli v klidu vnímat celkovou kompozici, tedy na místo, kam se díváme z okna obývacího pokoje nebo terasy.
Není vhodné trvalky vysazovat do bezprostřední blízkosti cesty, po které se jen rychle přechází. Pak totiž stačíme vnímat jen neurovnanou strakatinu a máme nepříznivý dojem.
Vždy pamatujeme na některé stabilní prvky, které by tvořily oporu, tj. kostru celé skupiny. U menších skupin stačí opora jen v pozadí, u větších jsou nutné pevné opěrné body přímo v záhoně. Stabilními prvky jsou zpravidla dřeviny. Stálezelené dřeviny přispívají k dekorativnosti skupiny v zimě, opadavé přispívají k barevnému efektu jednak v době květu, jednak v době podzimního vybarvení. Oporou v pozadí však může být také stavba, neprůhledný plot, drobná architektura a opěrnými body v záhoně balvany nebo zahradní keramika.
Trvalkovou skupinu osazujeme vždy nepravidelně, to však neznamená, že rostliny umisťujeme náhodně. Má-li záhon působit jako pěkný obraz, musíme se při jeho sestavování řídit stejnými kompozičními pravidly jako malíř při tvorbě obrazu.
Snad nejdůležitější pravidlo je, že nejvýraznější prvek nikdy neumisťujeme do středu skupiny, nýbrž vždy poněkud stranou, nejlépe asi tak do 1/3 délky i hloubky záhonu. Na protější straně potom musíme tento výrazný prvek vyvážit podobným, ale slabším prvkem jako ozvěnou. Např. při použití téhož druhu a odrůdy dáme na jednu stranu skupinu 5 – 6 rostlin a na protější stranu jen 2 – 3 rostliny. Jindy na jednu stranu umístíme silně rostoucí, výrazně zbarvenou odrůdu a na protější straně odrůdu jemněji zbarvenou a nižší. Rovněž můžeme použít dva druhy podobného vzhledu, ale rozdílné velikosti (Aster novi-belgii a Aster dumosus).
Je-li záhon široký, vyvažujeme navzájem 3 podobné prvky: na jednu stranu dáme velmi nápadný prvek, slabší prvek umístíme na opačnou stranu a nejslabší do popředí, mírně mimo střed. V tomto případě však už nestačí k odstupňování různý počet sazenic nebo různé odrůdy, nýbrž musíme kombinovat různé druhy (např. Heliopsis, Rudbecka fulgida a Oenothera missouriensis).
Je-li záhon dlouhý, rozčleníme ho na kratší úseky; pro jeden úsek pak vypracujeme vhodné seskupení, které potom několikrát opakujeme jako článek řetězu. V takovém úseku je možno řadit prvky i za sebou, a to v kombinaci nápadný – slabší – nejslabší. Tyto prvky neumisťujeme v jedné lince a také ne ve stejném odstupu, nýbrž tak, abychom využili i šíři záhonu. Cílem je, aby se totéž, samo o sobě nepravidelně seskupení pravidelně opakovalo, a tím vznikl rytmus.
Je-li záhon opravdu velmi dlouhý, a tedy článků v řetězu je mnoho, můžeme liché články maličko obměnit, třeba použitím jiné, světlejší odrůdy výrazného druhu. Tím pak místo jedné rytmické vlnovky máme dvě, a to světlejší a tmavší, které jsou navzájem propletené. Rovněž je možno některou velmi nápadnou rostlinu, např. Papaver orientale, umístit jen do každé druhé skupiny.
Nejdůležitějším, tj. určujícím prvkem skupiny nemůže být kterákoliv rostlina. Musí to být druh vzrůstný, který se na daném stanovišti dobře daří, dlouho a bohatě kvete a má výrazné barvy. Při sestavování osazovacího plánu nejdříve umístíme tyto určující druhy.
Protože dominantní druhy přirozeně kvetou jen po část roku, musíme k nim vybrat vhodné zástupce, především pro zbývající týdny léta a podzimu. Mohou to být druhy naprosto odlišného vzhledu i barvy nebo i druhy nekvetoucí, popřípadě druhy s nenápadným květenstvím, jako např. mohutné trávy (Miscanthus). Záhon pak dostane při „výměně stráží“ úplně jinou podobu, ale to nevadí, naopak někdy je to vítané. Tyto zastupující druhy umisťujeme do plánu jako druhé.
Jako další vybíráme a umisťujeme druhy doplňující. Musí to být druhy kvetoucí současně s určujícím druhem nebo jeho zástupcem, ale nižší a méně výrazné. Především musíme vyvážit určující a zastupující druh, pokud jsme to už neudělali umístěním dvou skupin těchto druhů. Pak umisťujeme druhy doplňující obraz barevně. Pokud nám to místo dovolí, hledíme vytvořit souzvuk tří barev.
Zbylou plochu osadíme druhy kvetoucími v jinou dobu než hlavní druh a druhy, které ho doplňují. Hledíme, aby byla vyplněna nejen plocha, ale především celé časové období, na kterém nám záleží, a aby i tyto doplňující druhy spolu tvořily dobrou barevnou harmonii.
Zároveň je třeba myslet na to, že velmi mnoho druhů kvetoucích na jaře nebo v časném létě nemá po odkvětu pěkný list nebo dokonce zatahuje. Takové druhy umístíme spíše do pozadí skupiny a dopředu dáme druhy, které mají pěkný list až do podzimu.
Nakonec umístíme druhy zpestřující, k nimž patří především různé cibuloviny. Drobnější cibuloviny vysadíme pod křoviny, na místa později zastíněná, větší, např. tulipány, mezi podzimní trvalky. Ke zpestření a oživení záhonu však přispívají také druhy nápadné svým tvarem, jako jsou např. Liatris, Platycodon Eryngium a trávy, jako Milinia, Pennisetum apod. Jejich využitím dosáhneme zajímavé výsadby, a to i v období, kdy toho moc nekvete, a přitom tyto druhy neobsadí mnoho místa.