Iris L. - Kosatec

Iridaceae – kosatcovité

Rod Iris je velmi obsáhlý a zároveň je jedním z nejdůležitějších pro okrasné zahradnictví. Počet druhů se odhaduje na 200, zahradních odrůd je na tisíce. Botanické druhy kosatců jsou rozšířeny po celém severním mírném pásmu. Ve šlechtění se nejdéle propracovali japonští a severoameričtí zahradníci.

Splečným znakem celého rodu je zvláštní stavba květu. Květ má spodní semeník úplně ukrytý v listenech a 6 okvětních plátků, z nichž 3 a 3 jsou rozdílně utvářené. Vnější jsou zpravidla větší a rozložené nebo sklopené, vnitřní jsou víceméně vztyčené, někdy stejně velké jako vnější, ale častěji malé a úzké. Nad spodními plátky vyrůstá po jedné tyčince, která je shora kryta ramenem čnělky, které na první pohled vypadá jako úzký, tuhý okvětní plátek; na spodní straně špičky však má širokou jazýčkovitou bliznu. Přístup do štěrbiny mezi spodním plátkem a ramenem čnělky, ve které je skryta tyčinka, je na spodním plátku nápadně označen kresbou, odlišnou barvou, někdy i plasticky (kartáček).

Květy, zpravidla i u původních druhů velké a nápadné, bývají po několika na přímých, řídce větvených lodyhách. Nápadné jsou i mečovité až úzce trávovité listy, vyrůstající v plochých vějířích. V zemi jsou zásobní orgány, většinou oddenky, někdy i hlízy nebo cibule. Typ zásobních orgánů je kromě znaků v květech hlavních rozlišovacím znakem skupin, na které botanici pro větší přehlednost dělí rod Iris. Převážná část kosatců pěstovaných v zahradách patří do 2 podrůdů, a to Iris a Limniris. Druhy ostatních podrodů se pěstují jen zřídka a mají význam jen pro sbírky.

Podrod Iris

Podrod Iris má sekci vlastních kosatců (Eupogon či Pogoniris) a sekci Hexapogon. Tento podrod zahrnuje druhy, které mají na spodních okvětních plátcích kartáček, vnitřní plátky velké, vztyčené a vyklenuté, tvořící tzv. dóm, mečovité, široké listy a oddenky, které u sekce Eupogon jsou tlusté, lysé a masité.

Do podrodu Iris patří všechny druhy odedávna pěstované v zahradách Blízkého východu a Evropě a celá záplava odrůd dnes uváděná podle společného znaku (kartáčku, vousu) jako Iris x barbata.

Všechny druhy a odrůdy podrodu Iris vyžadují teplou slunnou polohu s propustnou půdou. Velkokvěté odrůdy se občas přihnojí plným hnojivem, ale nesmějí se přehnojit dusíkem. Na nepříznivém, vlhkém a studeném stanovišti, jsou-li oddenky zakryté jinými rostlinami nebo půdou, tj. jsou-li ve vlhku a stínu, nebo při přehnojení dusíkem trpí různými chorobami, jako je bakteriální hniloba oddenků, botrytidy, heterosporiózy. Ze živočišných škůdců je nejhorší kosatcová moucha, někdy se objeví nosatci.

Použití kosatců podrodu Iris je všestranné: do zahrad i velkých parků, na rabata i skalky a rovněž k řezu. Kosatce se musí řezat v poupěti nedlouho před rozkvětem. Poupata spolehlivě rozkvétají, ael rozvité květy nenesou transport. Při umístění ve smíšené skupině je třeba pamatovat na to, že kosatce od poloviny léta prodělávají určitou dobu klidu. Listy odkvetlých oddenků od špiček zasychají a josu nevzhledné, často i napadené skvrnitostí. Měly by tedy být v té době už pro pohled zakryté, ale ne zastíněné jinými trvalkami.

Pro množení je nejvhodnější právě tato doba, od konce července do poloviny září. Mohou se sice dělit i v jinou dobu, ale oslabuje je to.

Přehled druhů nejdůležitějších pro vznik kulturních odrůd

Iris pallida Lam. (syn. I. odoratissima Jacq.) (80 – 100 cm, VI.)

Je jihoevropský druh. Má sivé, mečovité, tuhé listy, štíhlé, pevně vzpřímené stonky s velmi krátkými postranními větvemi, suchomázdřité listeny a jemně modrofialové, velké, lehce příjemně vonící květy.

I. plicata je jeho albinická forma, u které zůstaly zbarveny jen žilky při okraji plátku. Střed je bílý. Dnes se výrazu „plicata“ používá především přeneseně k označení tohoto typu zbarvení (světlý květ s tmavěji zbarveným, jemně čárkovaným a tečkovaným lemem) u zahradních odrůd.

Iris variegata L. (30 – 40 cm, VI.)

Pochází z jihovýchodní Evropy a zasahuje i na naše území, na jižní Moravu a jižní Slovensko. Roste na výslunných křovinatých stráních a stepních loukách. Listy má zpravidla mírně srpovitě zahnuté, kratší než celkem nízká kvetoucí lodyha a méně ojíněné než u I. pallida. Na podzim listy brzy zatahují. Lodyha je řídce větvená, s delšími postranními větvemi než u I. pallida, listeny jsou velké, nadmuté, v době kětu úplně zelené, někdy fialově naběhlé a nejsou suchomázdřité. Květy mají vnitřní plátky sytě žluté, vnější světle žluté s výraznou tmavě fialovou kresbou, která je na žlutém podkladu víceméně nahnědlá. V hustotě kresby je druh velmi variabilní, někdy je kresba velmi řídká, někdy splývá v souvislé zbarvení, někdy zasahuje i horní plátky, které jsou potom nečistě nahnědlé.

Albinická forma I. amoena postrádá žluté barvivo, má bílý podklad a modrofialovou kresbu. Vnitřní plátky jsou přitom úplně bílé. I tohoto názvu se v přeneseném smyslu užívá k označení určitého typu zbarvení u zahradních odrůd. „Amoena“ znamená kombinaci bílého domu se zbarvenými (i jinak než modrofialově) spodními plátky.

I. pallida a I. variegata se spolu dobře kříží. V přírodě vznikly jejich křížením formy popsané jako I. squalida, I. sambucina a I. flavescens. Z těchto dvou druhů vycházejí všechny staré didploidní zahradní odrůdy, uváděné v cenících jako I. germanica, které však s I. germanica ve skutečnosti nemají nic společného.

Iris macrantha, I. cypriana, I. trojana

Jsou to formy z Přední Asie, navzájem si hodně podobné, které se dostaly do Evropy na počátku tohoto století. Dnes jsou vzácné v botanických zahradách, ale měly ohromný význam pro šlechtění. Je přirozené, že hned upoutaly pozornost svými velkými květy, a protože křížení těchto tetraploidních druhů s diploidními odrůdami nedělalo potíže, vzniklo brzy mnoho velkokvětých odrůd. Byly triploidní, neplodné, ale časem, šťastnou náhodou, vzniklo i několik tetraploidních, plodných odrůd. Tyto odrůdy byly počátkem celé záplavy velkokvětých odrůd, které dnes známe jako I. barbata elatior.

Iris germanica L. (60 – 80 cm, V. – VI.)

Je to neplodný hybrid. V Evropě je pouze zplaněný a není vyloučeno, že také v Asii, odkud se dostal do Evropy, nevznikl v přírodě, nýbrž v zahradách, a později zplaněl. Předpokládá se, že vznikl zkřížením vysokého tetraploidního kosatce s nízkým kosatcem ze skupiny I. chamaeiris. Stejného genetického typu jako I. germanica je i I. kochii, stará odrůda ‘Florentina‘ a celá záměrným křížením vzniklá skupina intermedia.

Iris aphylla L. (syn. I. nudicaulis Lam.) (30 – 40 cm, V.)

Je rozšířený od střední Evropy po Kavkaz. Roste i u nás na skalnatých stráních v teplejších oblastech celého státu, ale vzácně. Je bohatě olistěný, listy bývají často stejně dlouhé, až i delší než kvetoucí lodyhy. Stonky jsou doširoka rozvětvené, nepříliš pevné, často vedle hlavního stonku vyrůstá ze stejného vějíře listů ještě jeden vedlejší jednokvětý stonek. Listeny jsou zelené, fialově naběhlé, velké květy nápadné, tmavě modrofialové. Ke šlechtění zahradních odrůd se používal málo, ale je známý jeho v přírodě vzniklý kříženec s I. pumila.

Iris pumila L. (10 – 15 cm, IV.)

Je nejtypičtějším a nejdůležitějším zástupcem nízkých kosatců sekce Pogoniris. Je to velmi variabilní druh, rozšířený od střední Evropy po Střední Asii. V jižní a jihovýchodní Evropě má mnoho příbuzných druhů. U nás roste dost hojně na jižní Moravě a jižním Slovensku, na velmi teplých a suchých kamenitých stráních, zejména na vápenci.

Má krátké, šedozelené, zpravidla srpovitě zahnuté listy. Květy jsou vždy po jednom na lodyze, která je zcela kratičká, prakticky neznatelná, zato mají velmi dlouhou květní trubku a dlouhé listeny. Květy jsou poměrně velké, zpravidla červenofialové až modrofialové v různých odstínech, ale také světle žluté. Najdou se i téměř bílé nebo světle modré. Květy mají velmi často na spodních plátcích tmavší skvrnu.

Množí se snadno semeny. Mezi semenáči bývají zajímavé barevné varianty. Kvete bohatě, ale bohužel jen krátce. V oblastech svého přirozeného rozšíření roste v zahradách dobře, ale v oblastech s vlhčím klimatem (podhůří, západní Evropa) jsou s jeho pěstováním značné obtíže.

Proto se s ním v západní Evropě šlechtitelsky téměř nepracovalo. Všechny staré nízké odrůdy, i když se v cenících uváděly jako I. pumila, aptří k I. chamaeiris. Pravý I. pumila nebyl použit ke křížení ani v zemích, kde je doma a roste dobře. Zato s ním dosáhli velkého úspěchu Američané, kteří dostali jeho semeno z evropských botanických zahrad teprve ve čtyřicátých letech. Jeho křížením s vysokými odrůdami vznikla skupina odrůd „Liliput“, které se mohou plným právem označovat jako hybridy I. pumila.

Iris chamaeiris Bertol. (15 – 20 cm, IV. – V.)

Je západoevropský protějšek k I. pumila. Je mu vzhledem dost podobný, ale geneticky je odlišný. Teoreticky se předpokládá, že I. chamaeiris a jemu příbuzné druhy vznikly křížením I. pumila s některým vysokým druhem (u jednoho druhu z této skupiny, tj. u I. binnata, je to dokonce prokázáno; je to kříženec I. pumila x I. aphylla). Měly by tedy být geneticky shodné se skupinou „Liliput“. Také skutečně mají stejný počet chromozómů a snadno se navzájem kříží. Spolu daly vznik odrůdám dnes vedeným jako I. barbata nana.

I. chamaeiris je rozšířen v jižní Francii a severní Itálii. Od I. pumila se liší především tím, že má zřetelně vyvinutou lodyhu, někdy i se dvěma květy, a květy mají podstatně kratší trubku. Kromě toho kvete o něco později. Z pěstitelského hlediska je důležité, že lépe snáší vlhčí klima a v západní Evropě tedy roste podstatně lépe než I. pumila. Také všechny staré západoevropské nízké odrůdy, jako je ‘Die Braut‘, ‘Die Fee‘, ‘Citraea‘, ‘Cyanea‘, ‘Excelsa‘ apod., nejsou odrůdami I. pumila, nýbrž odrůdami I. chamaeiris.

Nejdůležitější odrůdy Iris x barbata

Skupina Nana

  • ‘Baria‘ – květy světle žluté, vysoká 30 – 40 cm.
  • ‘Bright White‘ – květy čistě bílé, vysoká 15 – 25 cm.
  • ‘Cyanea‘ – květy tmavě modrofialové, vysoká 15 – 20 cm.
  • ‘Green Spot‘ – květy bílé s olivovou skvrnou na spodních plátcích, vysoká 25 – 35 cm.
  • ‘Knick-Knack‘ – květy bílé s fialovou kresbou, typ plicata, vysoká 15 – 20 cm.
  • ‘Little Rosy Wings‘ – D (dóm) světle růžově fialový, S (spodní plátky) tmavě vínově červené, sametové, vysoká 20 – 30 cm.
  • ‘Mitternacht‘ – květy tmavě narudle fialové, S až do června s modrým kartáčkem, vysoká 20 – 25 cm.
  • ‘Orchid Flare‘ – květy ostře jasně fialové, vysoká 15 – 20 cm.
  • ‘Path of Gold‘ – květy zlatožluté, vysoká 20 – 25 cm.
  • ‘Pogo‘ – květy žluté s hnědou skvrnou na spodních plátcích, vysoká 25 – 35 cm.
  • ‘Small Wonder‘ – květy čistě blankytně modré, vysoká 30 cm.
  • ‘Tinkerbell‘ – květy světle modré se sytější skvrnou na S, vysoká 30 – 40 cm.

Skupina Media

  • ‘Anelard‘ – D narůžověle kouřový, S sytě nahnědle rudé, vysoká 55 – 65 cm.
  • ‘Alaskan Gold‘ – květy sytě zlatožluté až do oranžova, vysoká 50 – 60 cm.
  • ‘Andalusian Blue‘ – D levandulově modrý, S sytější, vysoká 60 – 70 cm.
  • ‘Black Hawk‘ – D tmavě modrofialový, S s černým sametem, tmavě hnědý katáček, vysoká 45 – 55 cm.
  • ‘Cloud Fluff‘ – květ čistě bílý se zvlněnými plátky, vysoká 40 cm.
  • ‘Findelkind‘ květ sytě žlutý, vysoká 50 – 60 cm.
  • ‘Marine Wave‘ – květ sytě zvonkově modrý, vysoká 45 – 55 cm.
  • ‘Red Orchid‘ – květ vínově rudý, jednobarevný, vysoká 50 – 55 cm.
  • ‘Ruby Glow‘ – D vínově rudý, S tmavé, sametové, zlatožluté kartáčky, vysoká 45 – 55 cm.
  • ‘Tamino‘ – květ bílý se světle modrou skvrnou na S, vysoká 50 – 60 cm.

Skupina Elatior

Do této skupiny patří k diploidní, tak i tetraploidní odrůdy. Diploidní mají menší květy, ale mnohem bohatěji kvetou a jsou celkově méně náročné. Jsou vhodné především pro málo ošetřované veřejné plochy. Starší, 3 – 4leté trsy průměrně mívají 10 – 15, ale často i přes 25 květních stonků a udrží se na této úrovni do šestého až sedmého roku.

Diploidní odrůdy

  • ‘Empress of India‘ – květ levandulově modrý, vysoká 80 – 100 cm, raná.
  • ‘Flammenschwert‘ – D žlutý, S červenohnědé, vysoká 65 – 75 cm, polopozdní.
  • ‘Goldvliess‘ – květ stejně zbarvený, nízký (50 cm), střední doba květu.
  • ‘Rheingauperle‘ – květ světle fialový, vysoká 80 – 90 cm, střední doba květu.
  • ‘Rheintraube‘ – D světle modrý, S tmavě modrofialové, vysoká 75 – 85 cm, střední doba květu.
  • ‘Waruna‘ – D fialově růžový, S sytě karmínové, vysoká 75 – 85 cm, poloraná.
  • ‘White Knight‘ – květ bílý, vysoká 60 – 70 cm, střední doba květu.

Tetraploidní odrůdy

Tetraploidní odrůdy mají podstatně větší květy s tužšími a odstávajícími spodními plátky, ale méně kvetou. Potřebují půdu ve staré síle a nejpozději za 6 let přesadit. U dobře kvetoucích odrůd mají 3 – 4leté rostliny průměrné 5 – 10 květních stonků. Jednotlivá rostlina s 15 stonky je výjimečný jev. Zato je mnoho odrůd, u kterých průměrný počet stonků není ani 3, a často některý trs vynechá, tj. nekvete.

Vyzkoušené, dobře rostoucí a spolehlivě kvetoucí tetraploidní odrůdy

  • ‘Apricot Supreme‘ – květ světle meruňkový s rumělkovým kartáčkem, vysoká 95 – 105 cm, střední doba květu.
  • ‘Black Forest‘ – květ modročervený, vysoká 60 – 70 cm, střední doba květu.
  • ‘Blue Sapphire‘ – květ světle nafialověle modrý, bez kresby, výrazně zvlněné plátky, vysoká 95 – 105 cm, střední doba květu.
  • ‘Cliffs of Dover‘ – květ čistě bílý, výrazně zvlněné plátky, vysoká 80 – 95 cm, polopozdní.
  • ‘Desert Song‘ – květ světle pískově žlutý, vysoká 85 – 100 cm, střední doba květu.
  • ‘Elsie May‘ – květ tmavě modrofialový, kvete až do černa, vysoká 80 – 95 cm, střední doba květu.
  • ‘Frühlingskleid‘ – květ bílý se sytě fialovou kresbou – typ plicata, vysoká 80 – 95 cm, poloraná.
  • ‘Goldfackel‘ – květ sytě žlutý, vysoká 85 – 95 cm, střední doba květu, bohatě kvete.
  • ‘Great Lakes‘ – květ světle modrý, vysoká 90 – 100 cm, střední doba květu.
  • ‘Happy Birthday‘ – květ jemně světle růžový s rumělkovým kartáčkem.
  • ‘Harbor Blue‘ – květ středně modrý, s tmavou řídkou kresbou v jícnu, vysoká 95 – 105 cm, střední doba květu.
  • ‘Helen Collingwood‘ – D téměř bílý, S sytě modrofialové, - typ amoena; vysoká 85 – 95 cm, střední doba květu.
  • ‘Jane Phillips‘ – květ čist světle modrý, vysoká 70 – 80 cm, střední doba květu.
  • ‘Lambent‘ – D ostře žlutý, S vínově rudé se žlutým lemem, vysoká 80 – 90 cm, střední doba květu.
  • ‘Lela Dixon‘ – květ bílý s hustou modrofialovou kresbou – typ plicata, vysoká 85 – 95 cm, střední doba květu.
  • ‘May Time‘ – D světle růžově fialový až bílý, S ostře červenofialová – typ amoena; vysoká 80 – 95 cm, střední doba květu.
  • ‘Moonlight Madona‘ – květ světle studeně žlutý bez kresby, vysoká 80 – 90 cm.
  • ‘Mulberry Rose‘ – květ ostře sytě fialový s nápadnou rezavou kresbou v jícnu, vysoká 80 – 100 cm, střední doba květu.
  • ‘Nightingale‘ – květ světle rezavě hnědý, vysoká 75 – 85 cm, polopozdní.
  • ‘Ola Kala‘ – květ sytě žlutý až zlatožlutý, 100 – 110 cm vysoká, polopozdní.
  • ‘Orelio‘ – květ tmavě rudohnědý, vysoká 75 – 85 cm, střední doba květu.
  • ‘Paradise Pink‘ – květ čistě růžový s rumělkovým kartáčkem, vysoká 70 – 85 cm, střední doba květu.
  • ‘Paradise Pink‘ – květ čistě růžový s rumělkovým kartáčkem, vysoká 70 – 85 cm, střední doba květu.
  • ‘Party Dress‘ – květ světle lososově růžový s rumělkovým kartáčkem, zkadeřený, vysoký 75 –
  • 85 cm, polopozdní.
  • ‘Pink Plume‘ – květ čistě světle fialový, vysoká 70 – 85 cm, střední doba květu.
  • ‘Quicksilver‘ – květ středně modrý s výraznou narudlou kresbou, vysoká 90 – 100 cm, polopozdní.
  • ‘Raspberry Ribbon‘ – květ nažloutlý s hustou vínově rudou kresbou – typ plicata, vysoká 70 –
  • 80 cm, střední doba květu.
  • ‘Sable‘ – květ tmavě fialový až černý, vysoká 80 – 90 cm, raná.
  • ‘Sharkskin‘ – květ smetanově bílý, v jícnu teple žlutý, vysoká 85 – 95 cm, střední doba květu.
  • ‘Solid Gold‘ – květ sytě zlatožlutý, vysoká 85 – 100 cm, polopozdní.
  • ‘Technicolor‘ – květ sytě červenohnědý, vysoká 80 – 90 cm, střední doba květu.
  • ‘Tranquility‘ – květ čistě studeně bílý, vysoká 95 – 100 cm, střední doba květu.
  • ‘Whity City‘ – květ namodrale bílý, v jícnu výrazně do modra s modravým kartáčkem.

Tetraploidní odrůdy s velmi pěknými květy, neprošlé ještě dlouhodobými srovnávacími zkouškami

Lze je zatím doporučit jen sběratelům, kteří jsou zaměřeni především na kvalitu jednotlivého květu a jsou ochotni se smířit s případnou choulostivostí odrůdy a slabou násadou květů.

  • ‘Allegiance‘ – květ tmavě modrý.
  • ‘Amethyst Flame‘ – květ čistě fialový.
  • ‘Black Taffeta‘ – květ téměř černý.
  • ‘Brasilia‘ – květ svítivě červenohnědý až měděný.
  • ‘Chinquapin‘ – květ smetanový, zlatě bronzový až skořicový lem – typ plicata.
  • ‘Eleanor’s Pride‘ – květ světle modrý.
  • ‘Elisabeth Noble‘ – D světle levandulový až bílý, S tmavě švestkově fialové se světlým kartáčkem – typ amoena.
  • ‘Frost and Flame‘ – květ bílý s rumělkovým kartáčkem.
  • ‘Gaylord‘ – D čistě bílý, S rudofialové – typ amoena.
  • ‘Jesie Viette‘ – D téměř bílý, S světle žlutý – typ amoena.
  • ‘June Meredith‘ – květ sytě teple růžový s rumělkovým kartáčkem.
  • ‘Jungle Fires‘ – květ svítivě rudohnědý.
  • ‘Olympic Torch‘ – květ hnědozlatý.
  • ‘Rococo‘ – květ bílý s tmavě modrofialovým lemem, typ plicata.
  • ‘Royal Sovereign‘ – květ oranžově žlutý.
  • ‘Spring Festival‘ – květ světle růžový s rumělkovým kartáčkem.
  • ‘Truly Yours‘ – květ sytě žlutý s bílým zrcátkem ve středu plátků.
  • ‘Violet Harmony‘ – květ sytě modrofialový.
  • ‘Whole Cloth‘ – D čistě bílý, S světle modrý.

******

Ke stejnému podrodu, tj podrodu Iris, jako právě prohraná sekce vlastních kosatců, patří i sekce Hexapogon. Do ní patří skupiny Regelia, Pseudoregelia a Oncocyclus.

Druhy patřící do těchto skupin, jsou dosti podobné dříve popsaným druhům, mají také kartáček na spodních plátcích a geneticky jsou tak příbuzné, že je možné je vzájemně křížit. Po pěstitelské stránce mají však tak odlišné požadavky, že se v Evropě nedají ve volné půdě s úspěchem pěstovat. Jsou to polopouštní druhy z Přední a Střední Asie, které prodělávají dobu klidu v létě, kdy potřebují horko a naprosté sucho. V zimě víceméně vegetují a nesnášejí velké mrazy.

Pro svou zvláštní, exotickou krásu, záležející především v kresbě koncentrované až do tmavé skvrny okolo kartáčku, tyto kosatce stále znovu lákaly šlechtitele. Dnes už máme několik odrůd, které si uchovaly něco z tohoto zvláštního vzhledu a přitom celkem dobře rostou i v normálních zahradních podmínkách, na teplém, dobře drénovaném místě, jako je např. odrůda ‘Lady Mohr‘ a další příbuzné odrůdy.

Podrod Limniris

Podrod Limniris (Spathula) je, pokud jde o počet druhů, mnohem obsáhlejší, ale ze zahradnického hlediska stojí až na druhém místě. Prakticky všechny pěstované druhy patří do subsekce Apogon.

Druhy příslušející do tohoto podrodu mají vnitřní okvětní plátky zřetelně menší a užší než vnější, vnější plátky mají úzký nehet a náhle rozšířenou čepel. Nehet je tuhý, hladký, zpravidla žlábkovitý, bez kartáčku. Oddenky jsou tuhé a dřevnaté, hustě pokryté tmavými vláknitými zbytky odumřelých listů.

Přehled nejčastěji pěstovaných druhů

Iris sibirica L. (60 – 100 cm, VI.)

Je rozšířený od střední Evropy na východ, přes celou Sibiř. Na Dálném východě se jeho areál překrývá s areálem blízce příbuzného druhu I. sanguinea, který se v zahradách někdy zaměňuje s I. sibirica. Roste i u nás na vlhkých loukách a lesních mokřinách v teplejších krajích, ale celkem zřídka.

Listy má úzké, trávovité, dlouhé 50 – 80 cm, ale široké necelý 1 cm, vyrůstající ve velkých, hustých trsech. Květní stonky jsou štíhlé, duté a přerůstají listy. Na konci větví mají po 2, někdy i po 3 květech. Listeny jsou hnědé, v době květu z poloviny zaschlé. Jednotlivé květy jsou poměrně malé. Vnitřní plátky jsou úzké, špičaté, šikmo vztyčené. Spodní mají žlábkovitý žlutozelený nehet a okrouhle srdčitou čepel, která je modrá s bílou skvrnou u konce nehtu. Na nehtu a čepeli je výrazná tmavá žilnatina až přes bílou skvrnu.

Iris sanguinea Hornem. (syn. Iris sibirica Thbg., Iris sibirica var. orientalis Baker, I. sibirica var. sanguinea Ker.) (60 cm, VI.)

Je velmi podobný předchozímu druhu, je však nižší. Květy má o něco větší a sytější, ale především má nápadné, velké, červeně naběhlé listeny, které v době květu ještě nezasychají.

Odrůdy

Zahradní odrůdy sibiřských kosatců jsou z velké části kříženci I. sibirica a I. sanguinea. Potřebují hlubší, spíše kyselou půdu a přirozeně vlhčí polohu nebo pravidelnou zálivku. Musí mít plné slunce, protože i při slabém zastínění méně kvetou.

  • ‘Blue Mere‘ – květ sytě modrý, vysoká 80 – 90 cm, polopozdní.
  • ‘Caesar’s Brother‘ – květ tmavě modrý, vysoká 100 – 110 cm, střední doba květu.
  • ‘Emperor‘ – květ tmavě modrofialový, vysoká 100 – 110 cm, polopozdní.
  • ‘Helen Astor‘ – květ ostře červenofialový, vysoká 70 cm, střední doba květu.
  • ‘Mrs. Rowe‘ – květ světlý, stříbřitě narůžovělý, malý, vysoká 100 cm, raná.
  • ‘My Love‘ – květy sytě azurový, vysoká 90 cm, raná, někdy remontuje.
  • ‘Snow Queen‘ – květ bílý, vysoká 70 – 80 cm, poloraná.
  • ‘Tycoon‘ – květ sytě modrofialový, velký, vysoká 80 cm, pozdní.

Iris chrysographes Dykes (50 cm, VI.)

Pochází ze západní Číny a vypadá na první pohled jako malý I. sibirica. Má tmavě fialové květy s nápadnými žlutými trhanými linkami od konce nehtu do středu čepele.

Zajímavá je téměř černá forma, která, nenastane-li nežádoucí sprášení, udrží se i při množení semenem.

Iris kaempferi Sieb. (60 – 100 cm, VII. – VIII.)

Roste v přírodě rovněž na Dálném východě (Mandžusko, Korea, Japonsko), a to na zaplavovaných lukách.

V Japonsku se pěstuje a šlechtí až po staletí, ale v Evropě je málo rozšířený pro své stanovištní nároky. Potřebuje slunce, živnou, ale kyselou půdu a hodně vody před květem a během květu. Nejlepší je mělké zaplavení. Po odkvětu, na podzim av zimě má mít spíše sucho.

Listy má úzké, ale širší než I. sibirica, s výrazným středním žebrem. Květy jsou vysoko nad listy, mají nápadně velké vnější plátky se sklopenou čepelí a mnohem menší a užší, šikmo vztyčené vnitřní plátky. Původní druh je tmavě modrofialový. U kulturních odrůd zahrnuje barevná škála různé odstíny modrofialové a červenofialové, bílou, světle šeříkovou, narůžovělou. Květy mívají žlutou skvrnu ve středu plátky a někdy i bílé nebo jen stříkané paprsky. Květy zahradních odrůd jsou větší, mají plátky utvářené jako vnější, takže květ je pak plochá šestiplátečná hvězda. Dá se množit dělením i semenem. Klíčí dobře a semenáče mívají pěkné květy.

Iris pseudacorus L. (80 – 100 cm, VI.)

Je evropský bažinný druh, rostoucí běžně i u nás kolem stojatých vod. Je bohat olistěný a má široké svěže zelené listy. Květy jsou sice svítivě žluté, ale uložené v listu nebo jen bezprostředně nad listem a s užšími plátky, takže zdaleka nepůsobí tak efektně jako I. kaempferi. Roste celkem dobře i v normální zahradní půdě, pokud má dost vláhy, ale pěstuje se zřídka.

******

Do subsekce Apogon patří i některé severoamerické druhy, které se v poslední době zavádějí do kultury.

Jednu skupinu tvoří I. douglasiana Herb., I. innominata Hend. a s nimi příbuzné druhy z tichomořského pobřeží, popřípadě kříženci druhé této skupiny. Jsou to většinou drobnější rostliny, vysoké 30 – 50 centimetrů, s tuhými, téměř stálezelenými listy a s květy, které mají ploše rozložené vnější plátky. Kvetou v různých odstínech bílé, žlutavé, narůžovělé, levandulové, fialové do modra i purpurova, zpravidla s výrazným žilkováním.

Jsou to lesní rostliny, které dávají přednost kyselé humózní půdě. Koncem zimy a na jaře potřebují vláhu, v létě sucho, v zimě v našich poměrech kryt z listí. Špatně snášejí přesazování, a proto nejlépe předpěstovat semenáče v květináčích a vysadit je přímo na místo. Jsou to pěkné jemné květiny vhodné i k řezu.

Druhou skupinu tvoří druhy z jihu Spojených států, tj. ze státu Louisiana a přilehlých oblastí. Jsou to I. hexagona Walt, I. fulva Ker-Gawl., I. brevicaulis Raf. (= foliosa McKenzie-Bush) a jejich kříženci. Jsou to vlhkomilné a teplomilné druhy, kterým naše podnebí nevyhovuje.

Iris spuria L. (60 cm, VI. – VII.)

Někteří botanici řadí tento druh a jemu blízce příbuzné následující dva druhy do subsekce Apogon, jiní do samostatné skupiny Xyridion. Květy I. spuria mají vnější okvětní plátky vodorovně odstálé, s tuhým hladkým nehtem a širokou sklopenou čepelí oddělenou nápadně zúženým krčkem. Oddenky jsou výrazně článkované, přírůstek každého roku začíná zúženou lysou částí a končí věncem tvrdých vláknitých zbytků listů.

Rostliny jsou mohutné, s tuhými, vzpřímenými, mečovitými listy a modrofialovými květy se žlutou skvrnou. Zahradní odrůdy mají květy i bílé, žluté, hnědavé. Přirůstají pomalu a teprve za tři roky ukáží svou plnou krásu. Mají zůstat co nejdéle na místě. Před květem potřebují dost vláhy, po odkvětu mají mít sucho. Původní druh roste vzácně i u nás na bažinatých lukách v nejteplejších oblastech Moravy a Slovenska.

Iris ochroleuca L. (syn. I. gigantea Carr.) (80 – 100 cm, VI. – VII.)

Pochází z Malé Asie a je podobný předchozímu durhu, ale je robustnější. Má i větší květy, které jsou bílé se žlutou skvrnou na spodních plátcích. Snadno se pěstuje, snese více sucha. Podílí se spolu s předchozím druhem a s ještě mohutnějším zlatožlutě kvetoucím I. crocea Jacq. (Iris aurea Ldl.) na vzniku moderních odrůd této skupiny.

Iris graminea L. (20 – 30 cm, V. – VI.)

V přírodě roste ve střední a jižní Evropě, též u nás, na křovinatých stráních v nižších polohách.

Je to rostlina okrasná spíše listem než květem. Má bohaté trsy tmavých, lesklých listů, dlouhých 50 – 70 cm a širokých jen 0,5 cm, které se obloukem rozkládají a připomínají spíše trávu nebo ostřici. Květy jsou vždy mezi listy, často úplně zakryté. Jsou modrofialové, s úzkými plátky a silně voní. Snese sucho, v zahradách dobře roste.

******

Kosatce z podrodu Limniris vysazujeme nejčastěji k vodním nádržím. Vyloženě bahenní druhy, jako je I. kaempferi nebo I. pseudocorus, můžeme vysadit jen k břehům přírodních nádrží nebo umělých, nepropustných nádrží jim musíme zřídit zvláštní mělké nádržky. Ostatní druhy, které potřebují zvýšenou zálivku jen na jaře (I. sibirica, I. spuria), můžeme vysadit i k nepropustným nádržím nebo do skupin mezi ostatními trvalkami.

Květy kosatců tohoto podrostu nejsou tak efektní jako u druhů a odrůd podrostu Iris, zato jejich listy jsou mnohem dekorativnější. Jsou zpravidla jemnější a vydrží svěže zelené dlouho do podzimu. Ze sadovnického hlediska plní stejnou funkci jako okrasné traviny. Množí se, není-li uvedeno jinak, dělením, nejlépe na podzim. Chorobami téměř netrpí. Někdy se mohou objevit fuzarióza (u choulostivějších odrůd I. sibirica) a nosatci v květech a semenících.