Eryngium L. - Máčka

Daucaceae – mrkvovité (Umbelliferae – okoličnaté)

Většina z asi 200 druhů pochází ze Středomoří až Střední Asie. Rostliny svým vzhledem připomínají bodlák, ale botanicky s ním nejsou příbuzné. Mají hluboké kůlovité kořeny, listy tuhé, kožovité, na okraji ostnité, často s nápadnými bílými nervy. Květy ve válcovitých strboulech jsou drobné, nenápadné, zato podepřené hvězdicí nápadných bodlinatých listenů. Už v době květu vypadají rostliny víceméně jako suché ataké uříznuté a usušené zůstanou, kromě E. alpinum, úplně nezměněné. Množí se semeny, která je třeba vysévat ihned po dozrání, oddenky a kořenovými řízky. Potřebují slunce a propustnou hlubokou půdu, která může být i kamenitá.

Všechny druhy rodu Eryngium jsou vhodné k oživení suchých míst ve spojení s travinami a jinými suchomilnými druhy, jako je Limonium, Gypsophilla, Heliopsis, Echinacea a Salvia, a zvláště s nízkými druhy, jako je Thymus, Teucrium, Dianthus a Sedum. Vysazují se jednotlivě nebo v malých skupinkách, aby vynikly jejich dekorativní detaily. E. giganteum je vhodné i do přírodních parků, kde zplaní.

Eryngium alpinum L. (60 – 80 cm, VII. – VIII.)

V přírodě roste nejraději na sutích a ve štěrkovištích horských říček, zvláště ve vápencových oblastech jižních Alp a Balkánu. Je nejjemnější z máček, a přestože má ostny jako všechny ostatní druhy, nezraňuje. Přízemní listy má srdčité, lodyžní přisedlé a dělené v úkrojky. Listeny pod strbouly jsou úzké, ale husté (bývají až ve dvou řadách), rozstříhané v úzké, jemné, ostnité úkrojky. Jsou stejně jako celý vršek rostliny krásně ocelově modře zbarvené.

Není příliš vytrvalé. Snadno se množí semenem, ale samo se na záhoně nevyseje.

Eryngium bourgatii Gou. (30 – 50 cm, VII. – VIII.)

Pochází ze Španělska; je velmi tuhé, šedobílé, s tvrdými, silnými ostny na listech a listenech. Přízemní listy jsou kožovité, silně dělené a zvlněné. Úkrojky zubaté a každý zub vybíhá v tvrdou bodlinu. Listy mají bělavou nervaturu. Listenů pod strboulem je málo, jsou úzké, tvrdé a ostré jako trny, téměř bílé. Listy i květy vypadají dekorativně; je vytrvalejší než předchozí, ale méně pěstované, protože zraňuje. Roste na podobných stanovištích jako předchozí druh.

• Křížením obou uvedených druhů vznikly zahradní odrůdy ‘Juwel‘ a ‘Violetta‘, které mají výrazně modrofialové zbarvení.

Eryngium giganteum M. B. (60 – 90 cm, VII. – VIII.)

Pochází z Kavkazu. Je vlastně jen dvouleté, ale samovýsevem se stále udržuje. První rok má pouze trs dlouze řapíkatých, srdčitých, kožovitých, našedle zelených listů s nápadnou bílou nervaturou. Druhý rok vyrůstá tlustá, nahoře svícnovitě rozvětvená lodyha, která je šedobílá, jako neživá. Nese srdčité, přisedlé, ostře ostnité listy a strbouly květů podepřené rovněž širokými, ostnitými, tvrdými, stříbřitě bílými listeny, které se překrývají, takže válcovité strbouly sedí jako v miskách.