Paeonia L. – Pivoňka

Paeoniaceae – pivoňkovité

Tento pro zahradnictví velmi důležitý rod má 33 druhů rozšířených po celé severní polokouli. Přestože všechny mají nápadné velké květy, jen jediný z bylinných druhů, východoasijská P. lactiflora, byl předmětem intenzívního šlechtění. U ostatních (P. officinalis, P. peregrina, P. wittmanniana) šlechtění uvázlo v začátcích, nebo se pěstují, pokud se s nimi v zahradách vůbec setkáme, jen původní botanické druhy.

Pivoňky jsou jedny z nejkrásnějších a nejvděčnějších květin, takže takřka není zahrady, v níž by nebyly. To platí ovšem jen pro odrůdy P. lactiflora a částečně P. officinalis. Ostatní druhy jsou spíše jen sbírková zajímavost. Pivoňky se hodí stejně dobře do malých zahrádek jako do velkých parků. Mnohem lépe však působí ve spojení s dřevinami nebo samostatně než na květinovém záhoně. Se svými mohutými listy a nápanými velkými květy vypadají spíše jako malé keříky a mezi ostatními trvalkami jsou příliš robustní.

Velký význam mají jako květiny pro řez. Pro obchod se řežou úplně uzavřená poupata, která právě ukazují barvu. V tomto stavu vydrží dopravu i skladování a dobře nakvétají.

Paeonia lactiflora Pall. (syn. P. albiflora Pall, P. chinensis hort., P. cultorum Bermg.) (60 – 100 cm, VI.)

Původní druh roste v severní Číně a Mandžusku. Má květy bílé nebo narůžovělé, velké, s osmi plátky. Listy jsou tmavě zelené, tuhé, 2 – 3krát dělené, s krátce řapíkatými lístky rozdělenými v podlouhlé, sbíhavé úkrojky; listy často mají načervenalé žilky. Kořeny jsou masité, u krčku srostlé v polodřevnatý uzel, hlouběji válcovité, několik centimetrů tlusté.

Na ošetření nejsou pivoňky náročné. Mohou se ponechat na stanovišti 10 let i déle. Sucho snášejí dobře, potřebují však hlubokou živnou půdu, občasné přihnojení a slunce. Množí se dělením koncem léta, kdy prodělávají dobu klidu. Každý oddělek musí mít 2 – 3 očka a silný kořen. Vysazují se tak, aby očka byla nanejvýš 3 cm pod povrchem půdy, jinak špatně kvetou. Rovněž ve stínu nebo v chudé půdě špatně kvetou. Jsou-li na vlhkém stanovišti, trpí botrytidou. Poupata pak zhnědnou, zaschnou, někdy přepadávají i celé stonkyr.

Začátkem 19. století se do Evropy dostaly čínské a japonské kulturní odrůdy a zde byly dále intenzívně šlechtěny, zejména ve Francii a Anglii. Po první světové válce přešla iniciativa do rukou amerických šlechtitelů. Počet odrůd, které jsou si navzájem hodně podobné, jde do stovek. Dělí se do skupin podle stupně plnokvětosti.

Jednoduché s 8 – 10 plátky a s plodnými tyčinkami.

Japonské s 8 – 10, někdy i o něco více plátky a neplodnými tyčinkami, přeměněnými v široké, žluté, zkroucené pásky.

Přechodné (sasankové, korunkové) s jednoduchým nebo dvojitým límečkem velkých plátků a tyčinkami přeměněnými v drobné, zpravidla úzké až jehlicovité plátky, odlišně, většinou světleji zbarvené; někdy bývají v barevné plátky přeměněny i pestíky a květ má potom uprostřed chocholku, korunku širších plátků.

Poloplné mají výplň z plátků stejně velkých jako je límeček, ale výplň je řídká, promíchaná plodnými tyčinkami.

Plné rozety mají všechny plátky stejně velké a tyčinky žádné nebo jen ojedinělé; květy jsou širší než vysoké.

Plné koule nebo bomby mají výrazný límeček a hustou vystouplou výplň z plátků jen asi poloviční šíře, ale stejné nebo jen o malý rozdíl světlejší barvy; někdy mívají i chocholku; jsou stejně vysoké, popřípdaě vyšší než široké.

Tvar a odstín květů jsou u téže odrůdy dosti variabilní podle počasí, stanoviště, kondice rostliny, což při malých rozdílech mezi odrůdami velmi ztěžuje kontrolu pravosti. Růžové odstíny nezřídka blednou až do téměř bílé nebo bleden jen výplň. I na jedné a téže rostlině mohou být vrcholové květy poloplné a postranní jednoduché, jen se zdvojeným límečkem, nebo se mohou střídat květy poloplné a plné rozetového tvaru nebo květy s chocholkou a bez ní. Stálá je šířka výplňových plátků vzniklých přeměnou tyčinek.

Odrůdy

• ‘Adolphe Rousseau‘ – květy tmavě vínově rudé, poloplné až plné, vysoká 95 cm, střední doba květu; vhodná k řezu.
• ‘Augustin d’Hour‘ – květy ostře fialově červené, výplň se stříbřitým leskem, kulovité, vysoká 100 cm, střední doba květu.
• ‘Boule de Niege‘ – květy bílé, plná rozeta, vysoká 100 cm, střední doba květu.
• ‘Bunker Hill‘ – květy tmavě karmínově červené, poloplné až plné, raná; též k řezu.
• ‘Duchesse de Nemours‘ – květy bílé s červenou ořízkou, plné, kulovité, vysoká 75 cm, raná; též k řezu.
• ‘Edulis Superba‘ – květy sytě růžové, plná, někdy jen poloplná rozeta, vysoká 100 cm, někdy rozkleslá, střední doba květu; též k řezu.
• ‘Felix Crousse‘ – květy živě syrě rudé, plné, kulovité, husté, vysoká 80 cm, někdy trochu rozklesá, střední až pozdní; též k řezu.
• ‘Festiva naxima‘ – květy bílé s červenou ořízkou, plná rozeta, vysoká 100 cm, rozklesá, raná; k řezu.
• ‘Königin Wilhelmina‘ – květy světle růžové, poloplné, vysoká 80 cm, někdy trochu rozklesá, střední doba květu.
• ‘Louis van Houtte‘ – květy tmavě rudé, plné, husté, se širokými plátky, vysoká 80 cm, raná.
• ‘Mile Leonie Calot‘ – květy jemně pleťově růžové, světlé, hustě plné, vysoká 90 cm, raná; též k řezu.
• ‘Mme Auguste Dessert‘ – květy růžové, velmi jemně stříkané, poloplné až rozety, vysoká 100 cm, raná.
• ‘Mme Emile Debaténe‘ – květy sytě růžové se stříbřitým leskem, plná někdy jen poloplná rozeta, vysoká 75 cm, raná.
• ‘Mme Jules Elie‘ – květy světle šeříkově růžové se stříbřitým leskem, plné, kulovité s velkými plátky, vysoká 80 cm, někdy rozklesá, střední doba květu; též k řezu.
• ‘Marie Lemoine‘ – květy smetanově bílé, plná rozeta, vysoká 75 cm, pozdní.
• ‘Sarah Bernhardt‘ – květy růžové se stříbřitým leskem, plná, někdy jen poloplná rozeta, vysoká 100 cm, pozdní.
• ‘Solange‘ – květy jemně pleťově růžové, světlé, hustě plné, vysoká 85 cm, pozdní; též k řezu.
• ‘Wilbur Wright‘ – květy tmavě rudé, jednoduché, vysoká 80 cm, poloraná.

Paeonia officinalis L. (40 – 80 cm, V. – VI.)

Je domovem v jižní Evropě a odedávna se pěstuje v klášterních a venkovských zahradách. Je nižší než předchozí druh, slaběji roste a je podstatně ranější. Kořeny nemá stejnoměrně válcovité, nýbrž vřetenovitě ztlustlé, na tenkém krčku. Listy jsou sytě zelené, lesklé, 2krát trojčetné, s konečnými lístky ještě dělenými v úzké úkrojky. Je celkově jemnější než P. lactiflora. Původní druh má karmínově červené květy. Kulturních odrůd je velmi málo, vlastně jen nejzákladnější varianty.

Odrůdy

• ‘Alba Plena‘ – květy bílé, hustě plné, jen v poupěti narůžovělé.
• ‘Mutabilis Plena‘ – květy bílé, velké, ale ne tak hustě plné, i při rozkvětu narůžovělé; hezčí a pěstuje se častěji.
• ‘Rosea Plena (= ‘Carnea Plena‘) – květy živě růžové, hustě plné.
• ‘Rubra Plena (= ‘Purpurea Plena‘) – květy rudé, hustě plné, pěstuje se nejčastěji.

Jednoduché odrůdy se pěstují velmi zřídka.

Paeonia peregrina Mill. (syn. Paeonia decora Anders., Paeonia lobata Desf.) (60 – 90 cm, VI.)

Je to rovněž jihoevropský druh, pochází z Balkánu. Je velmi podobný P. officinalis, má však semena tmavě červená, ne modrá a listy jasně zelené. Původní druh má květy karmínové, o něco menší než P. officinalis.

• Mnohem zajímavější je odrůda ‘Otto Froebel‘ s květy sice jednoduchými, ale jasně teple červenými, téměř lososového odstínu, jaké žádná jiná pivoňka nemá.

Ostatní jihoevropské druhy, jichž je mnoho, jsou v zahradách vzácné a mnohdy se pěstují pod nesprávnými jmény, protože jsou si navzájem hodně podobné.

Paeonia tenuifolia L. (40 – 60 cm, VI.)

Je oblíbená pro své nápadně jemné olistění. Je to raně kvetoucí stepní druh z východní Evropy. Má listy 2krát dělené a s jemnými čárkovitými úkrojky. Květy jsou sytě červené, velké, s 8 – 10 plátky.

V zahradách se pěstuje hlavně plnokvětá červená, někdy i růžová jednoduchá forma.

******

Občas, spíše jen pro zajímavost, a v botanických zahradách se pěstují i světle žlutě kvetoucí druhy z Kavkazu.

Paeonia mlokosewitschii Lom. (50 – 70 cm, V. – VI.)

Listy má dvakrát trojdílné s nedělenými, oválnými, sivě zelenými lístky. Korunní plátky miskovitých květů jsou okrouhlé, světle máslově žluté.

Paeonia vittmanniana Hartw. (60 – 90 cm, V. – VI.)

Je o něco vyšší, květy má světlejší a s nápadně červenými nitkami tyčinek.

Oba druhy se dají množit semeny, potřebují slunce a lehčí propustnou půdu. Barva květů je zajímavá, i když spíše jen nažloutlá než žlutá. Rychle však odkvétají. Na začátku století se dělaly i pokusy o jejich šlechtitelské využití, ale několik málo odrůd uvedených do obchodu zase zaniklo.